Mt 1,18-25

Věřím Božímu slovu, které vykládá samo sebe. Věřím v moc Božího slova. Věřím, že Bůh nám dává na mysl, co konkrétně potřebujeme slyšet.

Už nějakou dobu vnímám, že by bylo užitečné podívat se blíže na život Ježíše Krista tak, jak je zaznamenán v Matoušově evangeliu. Zaměřuji se na to, co mě při studiu osloví. Záměrně zde uvádím zdroje, ze kterých čerpám, abych ukázala, že zvláště dnes se dá čerpat z kvalitní dostupné literatury např. ohledně historického pozadí. Každý může (nejen) tuto literaturu vlastnit a čerpat z ní. Vyznávám, že správná teologie není ničitelem víry, ale že víru pomáhá budovat. A hlavně pomáhá člověku k uvědomění, že Bůh je velký, nedá se s ním manipulovat, dělá, co uzná za vhodné, a je i do dnešních časů stále na naší straně.

Po této úvaze budou postupně v chronologickém sledu následovat další úvahy z Matoušova evangelia.

Věřím, že pokud budeme v Bibli hledat Boží hlas, uslyšíme ho.

Mt 1,18-25

18 S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi. Dříve než se sešli, zjistilo se, že je těhotná z Ducha Svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý, ale nechtěl ji vystavit hanbě; rozhodl se propustit ji tajně. 20 Když to rozvážil, hle, Pánův anděl se mu ukázal ve snu a řekl: “Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou ženu; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.” 22 To všechno se událo, aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána skrze proroka: 23 „Hle, ta panna otěhotní a porodí syna a dají mu jméno Immanuel“, což v překladu znamená: „Bůh s námi.“ 24 Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu nařídil Pánův anděl, a přijal svou ženu. 25 Ale nepoznal ji, dokud neporodila [svého prvorozeného] syna. A dal mu jméno Ježíš.

Pisatelem Matoušova evangelia je křesťan židovského původu a píše pro křesťany židovského původu.[1] Je to jakási židokřesťanská verze Marka, která je doplněná o témata, která jsou pro čtenáře Matoušova evangelia důležitá, a o tradici zejména Ježíšových slov. Autor evangelia pracuje podle Markovy předlohy. Jméno Matouš mu přisoudila křesťanská tradice, nebyl to přímý Ježíšův učedník.[2] Apoštolům i ostatním kazatelům evangelia nešlo o vyprávění historických událostí, sledovali spíše teologický záměr. Kázali proto, aby obraceli a povzbuzovali, aby vštěpovali víru, aby ji hájili proti nepřátelům. K tomu ale užívali pravdivých a kontrolovatelných svědectví.[3] Synoptická evangelia (tj. Matouš, Marek, Lukáš) nejsou dějepisnými knihami, ale snaží se o to, aby jejich obsah podával to, co je historické.[4]

Z textu vidíme, že Ježíšovo početí se stalo z vůle samotného Boha a člověk na tom zázraku nemá vůbec žádnou zásluhu. Bůh tedy opět svým rozhodnutím vstupuje do lidských dějin; nechce nechat člověka napospas sobě samému ani ďáblovi. Zkrátka Bůh má o člověka zájem, který trvá i do dnešních dnů a bude trvat až do skonání světa.

Marie a Josef byli spolu zasnoubeni, ale intimně spolu nežili.[5] Na blízkém východě bylo totiž zasnoubení téměř tak závazné, jako svatba sama. Zasnoubená žena se někdy nazývá manželka, zasnoubený muž manžel.[6] Zasnoubená žena byla ve skutečnosti vdanou ženou, která po určitou dobu zůstávala v domě svého otce před tím, než byla přivedena do domu svého muže.[7] Nevěsta bývala obvykle velmi mladá.[8] Zasnoubení se rušilo rozvodem.[9]

Boží záměr zachránit lidské pokolení přinesl Marii i Josefovi určité nepohodlí do jejich životů. V Lukášově evangeliu čteme, že Marie přijímá bez jakéhokoliv vymlouvání své poslání.[10]  Byla to jistě výjimečná žena víry, avšak Matoušovo evangelium jí na rozdíl od Josefa nevěnuje mnoho pozornosti. Marie si musela uvědomovat, jaké riziko podstupuje. Musela vědět, že své těhotenství bude Josefovi těžko vysvětlovat. Přes to všechno ani jedna výmluva!

Josef se rozhodl Marii propustit potají, protože ji doslova nechtěl vystavit na pranýř. Co si měl Josef myslet? Marie teď vypadala jako cizoložnice a hrozila jí smrt ukamenováním. Pokud by byla dodržena litera Zákona, čekalo by Marii prošetřování, zda s ní někdo ležel ve městě či na poli, zda se bránila, nebo nebránila.[11] A podle výsledku šetření by bylo s Marií naloženo.

Text uvádí, že Josef byl muž spravedlivý. Nedovídáme se, zda mu Marie řekla o setkání s andělem, či neřekla. Každopádně Josef nechce snoubenku vystavit přinejmenším veřejné hanbě a svou mužskou hrdost odsouvá na vedlejší kolej.  Josef se rozhodl zcela vědomě porušit literu Zákona z ohledu na Marii.[12]

Ve snu se Josefovi zjeví anděl Páně a říká, že za Mariiným těhotenstvím stojí Duch svatý. Marie i Josef jsou vybráni jako uskutečňovatelé Božího záměru a důležité je, že oba tuto roli přijímají. My křesťané se dnes nazýváme věřícími. Mariina víra byla životodárná, a to doslova a do písmene. U Boha není nic nemožného. Nic Ho nemůže zastavit v Jeho lásce k člověku, v Jeho blízkosti k Tobě, ke mně. Ani smrt vlastního Syna.

Můžeme si všimnout, že vyprávění o téže věci nebo totožný výrok bývá v evangeliích podáván různým způsobem a že i řazení jednotlivých příběhů bývá jiné. Je to tak z důvodu logického a systematického rázu než z důvodu dodržení chronologického postupu. V řadě případů redaktoři jednotlivých evangelií předkládali záměrně táž fakta v různé podobě a před nimi to už udělala ústní tradice, ze které evangelisté také čerpají. Tato tradice předávala vzpomínky na radostnou zvěst tak, že je současně i vykládala a různě přizpůsobovala potřebám živé víry, kterou tato zvěst přinášela.[13]

A protože jde o evangelium – radostnou zprávu – Matouš říká, že Ježíš vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Pro lidstvo tedy existuje řešení a člověk nemusí žít v beznaději. Bůh je mocnější než lidská vina. Bůh zasahuje. Člověk to jen musí vírou přijmout.

Informace o narození významného dítěte (u Matouše Božího syna) není v Bibli nová. V Iz 7,14 čteme: „Proto vám Panovník dá znamení sám: Hle, dívka otěhotní, porodí syna a dá mu jméno Immanuel.“ Immanuel znamená S námi (je) Bůh.[14] Jedná se o zaslíbení spásy, pocházející zřejmě z jeruzalémského kultu, které se stalo osobním jménem.[15] Z tohoto zaslíbení můžeme čerpat obzvláště ve dnech, kdy na nás dopadají chmury, kdy si myslíme, že se Bůh o nás nezajímá. Celá Bible svědčí o Boží cestě a lásce k člověku. S námi (je) Bůh je realita, ne pravděpodobnost.

Matoušovi čtenáři byli znalí Starého zákona a tento fakt je v evangeliu mnohokrát potvrzován. Žádné jiné evangelium neukazuje tak jasně osobu Ježíše, jeho život a učení jako naplnění „Zákona“ a „Proroků“.[16] Matouš mluví ke svým čtenářům jejich jazykem. Vychází z prostředí, které je jim důvěrně známé. Na tom svědectví je krásné to, že i v dnešní době můžeme zaslechnout v textu Boží hlas, aniž bychom byli Židé. Já osobně mám Matoušovo evangelium velmi ráda.

Na základě snu nakonec Josef nezrealizuje svůj úmysl Marii potají propustit. Považoval ten sen[17] za natolik důležitý, že se podle něj zařídil. Josef jako nositel tradice a zaslíbení, které vyjadřoval rodokmen, pojmenovává syna Ježíš a do této tradice ho přijímá jako dar.[18] Jméno Ježíš znamená Hospodin (je) vysvobození; Hospodin (je) spása; Hospodin (je) pomoc.[19] A to je evangelium.

[1] Adolf Novotný. Biblický slovník. 1992, s. 407.

[2] Jiří Mrázek. Evangelium podle Matouše. 2011, s. 12.

[3] Jeruzalémská Bible. 1. vyd. 2009, s. 1695.

[4] Tamtéž, s. 1695.

[5] Bible: Český studijní překlad. 1. soub. vyd. 2009, s. 1163. Výkladová poznámka v8.

[6] Nový biblický slovník. 2. vyd., 2009, s. 581.

[7] Bedřich Nosek, Pavla Damohorská. Židovské tradice a zvyky. 2. vyd. 2016, s. 87.

[8] Tamtéž, s. 88.

[9] Bible: Český studijní překlad, s. 1163. Výkladová poznámka v8.

[10] Lk 1,26-38.

[11] Dt 22,23-27.

[12] Podle Mrázka je zde první případ milosrdenství v Matoušově evangeliu., s. 18.

[13] Jeruzalémská Bible. 1. vyd. 2009, s. 1695.

[14] Jan Heller. Výkladový slovník biblických jmen. 1. vyd. 2003, s. 357.

[15] Tamtéž, s. 357.

[16] Nový biblický slovník. 2. vyd., 2009, s. 594.

[17] Novotný, s. 868: „Řecké slovo onar (sen) označuje to, co dnes obvykle rozumíme slovem sen: bezděčné vybavování obrazů a představ ve spánku. Na rozdíl od SZ je v NZ zmínka o snech v tomto smyslu řídká. Vyskytuje se pouze u Mt.“  „Novozákonní sny jsou omezeny na přímé božské pokyny k určitému jednání, takže k nim není třeba žádného vykladače jako u snů alegorických. Bůh v NZ mluví skrze své Slovo, nepotřebuje proto snů jako svého sdělovacího prostředku, i když jich někdy může užít, aby dal pokyn věřícím.“

[18] Mrázek, s. 19

[19] Heller, s. 217