Mt 2,13-23

13 Když odešli, hle, ukázal se Josefovi ve snu Pánův anděl a řekl: „Vstaň, vezmi dítě a jeho matku, uteč do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu, protože Herodes bude dítě hledat, aby je zahubil.“ 14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku a odešel do Egypta. 15 A byl tam až do Herodovy smrti, aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána skrze proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘ 16 Když Herodes uviděl, že ho mágové oklamali, velice se rozlítil a dal pobít všechny chlapce v Betlémě i v celém jeho okolí, od dvouletých níže, podle času, který vyzvěděl od mágů. 17Tehdy se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Jeremjáše: 18 ‚Hlas v Ráma bylo slyšet, nářek a pláč a velké bědování; Ráchel oplakává své děti a nechce se dát utěšit, protože jich není.‘ 19 Když Herodes zemřel, hle, Pánův anděl se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě 20 a řekl: „Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a jdi do země izraelské, neboť ti, kteří ukládali dítěti o život, již zemřeli.“ 21 On tedy vstal, vzal dítě a jeho matku a vešel do izraelské země. 22 Když však uslyšel, že v Judsku kraluje místo svého otce Heroda Archelaos, bál se tam odejít. Na pokyn ve snu odešel do oblasti Galileje. 23 I přišel a usadil se ve městě zvaném Nazaret, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroky: ‚Bude nazýván Nazaretský.‘ (Český studijní překlad)

Mágové dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli zpět k Herodovi. Vyhnuli se mu tedy a vypravili se do své země jinou cestou. Když mágové odešli, Josef už podruhé dostává ve snu poselství od Pána.[1] Slova anděla Páně jsou naléhavá, protože Ježíši jde o život. Herodes bude chtít Ježíše za každou cenu zabít. Josef jedná, na nic nečeká a utíká s Marií i Ježíšem do Egypta, protože nebezpečí je podle řeckého textu bezprostředně blízko.

Bůh neustále různým způsobem vstupoval a vstupuje do lidských dějin. Jedním z těchto způsobů jsou sny. Zajímavé je, že Bůh takto komunikoval nejen s Židy, ale i s pohany. Například Bůh ve snu varoval Abímeleka, krále Geraru, aby navrátil zpět Abrahamovi jeho ženu Sáru.[2] Jákob dostal ve snu ujištění, že jeho potomstva bude jako prachu země.[3] Sen Josefa předvídal, že se Josef stane hned po faraonovi nejmocnějším mužem Egypta.[4] Bůh faraonovi oznámil, že zemi čeká hlad a Josefovi dal výklad toho snu.[5] Jeden midjánec měl sen a druhý mu jej vyložil. Bůh dopřeje Gedeonovi nad Midjánci vítězství a Gedeon jejich rozhovor slyšel.[6] Šalomoun měl na začátku své vlády sen, kdy Boha žádá o vnímavé srdce, aby mohl správně soudit lid.[7] Král Nebúkadnesar měl sen o soše a Daniel mu díky Božímu zjevení sdělil, kam se budou dějiny dále ubírat.[8] Když Pilát seděl na soudní stolici a rozhodoval, zda propusti vězně Barabáše nebo Ježíše, dostal vzkaz. Jeho žena Pilátovi vzkazovala, aby si s Ježíšem nic nezačínal, neboť kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla.[9] Mohli bychom tak pokračovat dále, to je jen pár příkladů, jak Bůh vstupuje do dějin i do osobního života jednotlivců. Epištola Židům říká, že Bůh mnohokrát a mnohými způsoby kdysi mluvil k otcům, ale v posledním čase promluvil ve svém Synu.[10] A to je důvod, proč můžeme číst v Bibli příběh Ježíše, Josefa a Marie. Josef i Marie do svých životů přijali Boží zásah. Bůh svěřuje důležité poslání lidem, kteří Ho znají, a kteří nezaměňují falešný sen za pravý, a pravý za falešný.[11]

Bůh znovu promluvil do života Josefa a Marie a oni se stali psanci. Museli náhle opustit vše, co měli, a utíkat do neznáma. Paradoxně se jim stal útočištěm Egypt, který kdysi Izraelce zotročil. Toto měl Josef jako člověk znalý starozákonních Písem jistě na paměti. Ježíšova rodina se dostala do země s jiným kulturním dědictvím, s jiným náboženstvím, s jinými bohy a vlivy. To je důležitý, nezanedbatelný fakt. Právě proto musel být Josef i Marie zakotveni v Bohu, aby těm vlivům nepodlehli, a aby Ježíše učili poznávat Boží vůli. Síly zla chtěly Ježíše skrze Heroda zlikvidovat, ale Bůh sám bděl nad svou touhou zachránit člověka – Tebe i mne –  skrze svého Syna. Jiří Mrázek krásně vyjádřil, že Josef zachránil světu Mesiáše.[12] Bůh ví i o naší situaci a chce do ní vstoupit. To nemusí být jen skrze sny. Záleží, zda jsme na Jeho hlas citliví a necháme se vést tak jako Josef. Napadá mne, že ten, kdo zná Boha a žije s Ním, může OVLIVNIT DĚJINY.

Jako lidé si často přejeme dostat přímé poselství od Pána ve snu, ve vidění, nebo v zázraku. Ano, pokud Bůh uzná za vhodné, promluví (a mluví) i takto. Nedávno jsem měla rozhovor s jednou sestrou, která měla sen od Pána. Její zkušenost budovala i nás, kteří jsme ji slyšeli. Pán je živý! On ale chce s námi mluvit mnohem častěji. K tomu nám dal Písmo, Ducha svatého, společenství. Tím se cvičíme v rozpoznávání Božího hlasu, protože k nám pronikají i „hlasy nepřítele“. Boží Slovo v Písmu je pevné a zůstane, i když se momentálně nevznášíme v euforických pocitech, ale padneme do tvrdé reality života. Někdy můžeme prožívat těžké chvíle. Ale když se toho Slova držíme, zaplaví nás pokoj v nepokojném světě, protože důvěra v Pána je jako kotva, která nás udrží na rozbouřeném moři.

Přejeme si zřetelně slyšet Boží hlas jako Josef. Jenže Josefovi to přineslo opuštění dosavadního domova, svých blízkých; toho, co znal. Musel všechno opustit a utíkat. I když to pro Josefa a jeho rodinu nebylo příjemné, vzešla z toho záchrana pro každého člověka. Každému z nás tak Ježíš nabízí odpuštění hříchů a věčný život. Když Pán promluví, může po nás chtít radikální kroky, kdy se budeme muset něčeho vzdát. Pokud ale poslechneme, tak se často stáváme posly záchrany pro druhé! Když známe Boží hlas a poslechneme ho, ovlivňuje to nejen nás, ale i ostatní.

Každé evangelium má svůj specifický důraz. Lukáš pracuje s příběhem narození Ježíše Krista jinak než Matouš. Matoušovo evangelium je zaměřeno na křesťany židovského původu a velmi jasně ukazuje, že Ježíš, Jeho učení, život, smrt, vzkříšení jsou naplněním Zákona i Proroků.[13] Písmo svědčí o Ježíši Kristu. Autor Matoušova evangelia klade důraz na formulaci „aby se naplnilo“ nebo že se něco „naplnilo“. Tato formulace je v Matoušovi vždy použita v souvislosti s proroky.[14] Matouš uvádí, že Josef zůstal v Egyptě až do Herodovy smrti[15], aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána skrze proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘  Tento citát je zaznamenán v Oz 11,1: „Když byl Izrael mládencem, zamiloval jsem si ho, z Egypta jsem povolal svého syna.“[16] Čteme-li tento výrok v Ozeášově knize v kontextu, mluví se tam o Boží lásce k Izraeli, zatímco Matouš vztahuje výrok o synu přímo na Ježíše Krista. Izrael – „syn“ z prorockého textu je chápán jako předobraz Mesiáše.[17] Jen zopakuji, že raně židovským výkladům nešlo primárně o to, co prorok řekl, nebo myslel kdysi. Písmo bylo pro ně spíše celkem, který vydával svědectví o stále trvajících dějinách Boha se svým národem. Proto se právě v celistvosti dějin mohlo biblické slovo s různými akcenty obracet na nejrůznější adresáty, a proto se v něm objevovaly nové souvislosti a výpovědi. Dnes se (často – pozn. autorky) texty vykládají historicko-kritickou metodou, ale raně židovským výkladům nešlo o historicko-kritický výklad.[18] Nejde mi zde o popis ani o odsudek historicko-kritické metody, ale o to, abychom porozuměli, jak rané židovství kdysi k výkladu Bible přistupovalo. A potažmo samozřejmě, proč Matouš tímto způsobem Ježíšův příběh pro své židokřesťanské čtenáře aktualizuje. Židokřesťanskému čtenáři se totiž okamžitě vybaví historie Božího lidu v Egyptě, Josefův příběh, kdy vykládal sny a další. Matoušův čtenář zjišťuje, že Písmo není jen historický popis dřívějších událostí, ale že Písmo ve svých příbězích mluví i do jejich současnosti.

Při pročítání událostí v Písmu, které se již naplnily, se mi také stává, že řádky Písma najednou promluví a osloví mě. Duch Svatý mi Písmo aktualizuje do mého života a odkrývá nový význam textu. Proto staré události ožijí a já z nich čerpám poučení, napomenutí, varování, zaslíbení nebo útěchu. Historicita příběhů není překážkou, důležitá je zvěst, kterou příběh nese. Proto je Boží slovo živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.[19]

Herodes po čase zjistil, že byl oklamán, když se k němu mágové nevraceli zpátky. Ve skutečnosti mágové Heroda neoklamali, ale byli varováni samotným nebem, aby se Herodovi vyhnuli. Herodův úskok nevyšel a on dal průchod svému velikému hněvu. Nechtěl se vzdát svého trůnu, o který se obával, a tak se v jeho hlavě zrodil šílený plán – nechal pobít všechny chlapce v Betlémě i jeho okolí, od dvouletých níže, podle času, který vyzvěděl od mágů. Genocida těchto chlapců se uskutečnila „pro jistotu“. Zde si židokřesťanský čtenář Matoušova evangelia vzpomene na příkaz egyptského faraona házet narozené židovské chlapce do Nilu.[20] Herodes nevěděl, které dítě je narozený král Židů a nevěděl ani to, že Ježíš už je mimo nebezpečí. Herodova zloba dopadla na nevinné děti, a tím i na jejich rodiče. V Betlémě a jeho okolí se rozhostil pláč a velké bědování. Tato sekce „vánočního“ příběhu nepatří mezi romantické části. Badatelé se přou, zda vůbec k „vraždění nevinňátek“ došlo. Já osobně Matoušovu zvěst a teologický záměr přijímám. Zde je dobře vystihnuto, jak vážná byla situace. Bůh sám se rozhodl ve svém Synu vstoupit na scénu, a proto se ďábel skrze Heroda snažil zhatit Boží záměr spasení člověka. Možná někdy začínáš o Boží lásce pochybovat, zvláště když Ti zlo zkříží cestu. Vzpomeň si v tu chvíli, že Bůh vstoupil do Tvého života v podobě svého Syna. Ten Syn za Tebe obětoval vlastní život, abys mohl žít. „Vánoční“ ani velikonoční příběh není příběh mrtvé historie. Ten příběh je denně aktualizován v životě těch, kteří uvěřili, že od Boží lásky je neodloučí ani soužení, ani úzkost, pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí, meč, smrt, život, andělé, mocnosti, přítomnost, budoucnost, moci, výšina, hlubina ani žádné jiné stvoření.[21]

Herodes hledal Ježíše, protože si myslel, že mu nově narozený král Židů sebere trůn. Nemůže-li zlo zlikvidovat ty, po kterých jde, zabíjí všechny, kteří jsou poblíž. Ty pobité děti zemřely vlastně jako malí mučedníci pro Ježíše. Přesto, nebo právě proto, zlo nedosáhlo svého cíle. Ježíš se neodchýlil od Otcovy vůle ani o milimetr, a tak Mu můžeme děkovat za nabídku věčného života. Zlo může zabít tělo, ale ne duši,[22] a nikdy nemůže přemoci ty, kdo mají v Bohu své útočiště!

Matouš vidí v krvavé události naplnění slov proroka Jeremjáše: ‚Hlas v Ráma bylo slyšet, nářek a pláč a velké bědování; Ráchel oplakává své děti a nechce se dát utěšit, protože jich není.‘ Matouš naráží na text Jr 31,15. V prvotním smyslu a významu oplakává Ráchel své potomky z Efrajima, Manassesa a Benjamina, kteří byli vyvražděni nebo je deportovali Asyřané. Jedna tradice umisťovala Ráchelin hrob na území Betléma, a to možná přivedlo Matouše k dané aplikaci.[23] Starý Zákon zná totiž dvě tradice o Ráchelině hrobu. Matouš možná kombinuje obě místopisné tradice.[24] Ráma byla místo, kde byli roku 586 př. Kr. shromážděni zajatci před deportací do Babylona (Jr 40,1).[25] Když pročítáme text Jr 31,15, vidíme, že Ráchel je symbolika ženy, která oplakává syny odvedené do zajetí. Jeremjáš však tímto nekončí, text pokračuje dále zaslíbením, že se synové z nepřátelské země vrátí. Ráchel je pobízena k tomu, aby již neplakala. Myslím si, že Matouš svou aplikací opět odkazuje k teologickému záměru svého vyprávění, kde je od jeho čtenářů předpokládána znalost starozákonních příběhů. Jeho čtenáři jsou schopni vyhodnotit „zjevné rozpory“, představit si starou tradici v novém kontextu. To jim umožňovalo, aby se necítili zcela odtrženi od svého židovského dědictví. Proroctví promluvilo nově.

Když Herodes zemřel, nastal čas, aby se Josef z Egypta vrátil zpět do izraelské země. Dnes bychom se zprávu o úmrtí nějakého panovníka dozvěděli nejspíš přes internet, a to poměrně rychle. Josef měl ty nejrychlejší informace. Ve snu dostal opět zprávu od Pánova anděla. Od té doby, co Josef přijal svou roli Ježíšova pozemského otce, přijímá od Pána informace z „první ruky“. Z toho je vidět, jak Bůh sledoval a střežil „svatou rodinu“, abychom my dnes mohli prožívat „vánoční“ příběh v praxi. Nevíme, jak se Josefovi v Egyptě dařilo, ale budiž Josefovi ke cti, že svůj návrat neuspěchal a čekal na Pánův pokyn. My lidé jsme občas netrpěliví. Když se nám zdá, že věci trvají dlouho, chceme si je řešit po svém. Ve svém prvopočátku je na vině nedůvěra Bohu. Začne hlodat pochybnost. Abraham čekal na zaslíbeného syna Izáka 25 let! Mezitím vzala jeho žena Sáraj věci do vlastních rukou, Abraham (tehdy Abram) se tiše podřídil, a z otrokyně se narodil Izmael.[26] Bůh však přesto Abrahamovi zaslíbení neodňal, neboť když my jsme nevěrní, On je věrný. U Josefa vidíme, že konal přesně podle pokynů, které dostal. Délka pobytu v Egyptě se patrně nerovnala 25 letům, ale i tak může být pro nás Josefova důvěra v Boží vedení povzbuzením.

Návratu zpět už nestojí v cestě žádné překážky, a tak se Josef vydal do izraelské země. Při vstupu na izraelskou půdu ho čekalo nemilé překvapení, neboť se dozvěděl, že v Judsku kraluje Archelaos.[27] Protože Josef na vlastní kůži poznal Herodovu vládu, oprávněně od Archelaa neočekával jiný přístup. Jenže Archelaova vláda byla z hlediska represí ještě horší než ta Herodova. To všechno jistě Josef slyšel z ústního vyprávění tamních občanů. Vnější okolnosti a Josefův realistický náhled přispěly k tomu, že se bál do Judska odejít. Zde si všimněme, že Josef opět dostává pokyn ve snu, že má odejít do oblasti Galileje. Bůh sám vstoupil do Josefova strachu. Bůh vstupuje i do našich strachů a obav, zvláště tehdy, pokud se řídíme Božími pokyny. Bůh chtěl, aby se Josef vrátil do své země, ale zdálo se, že vnější okolnosti Boží vůli protiřečí. Někdy po nás Bůh chce jednání, které se z našeho lidského hlediska může zdát nesmyslné. A my si pak říkáme: „Opravdu toto chce Bůh?“ Jsme zmateni okolnostmi. Bůh je však větší než okolnosti. Pamatujme v té chvíli, že Bůh naše obavy a strachy zahání svou přítomností. Vzpomeňme si na Josefa. Vzpomeňme si např. na Gedeona, kterého Bůh nazval „udatným hrdinou“, zatímco Gedeon z obavy před nepřáteli mlátil pšenici v lisu na víno.[28] Bůh pracoval s Gedeonovým strachem i tehdy, když měl Gedeon sestoupit na výzvědy do nepřátelského tábora. Bůh dal Gedeonovi služebníka Púru, aby do tábora nemusel sestupovat sám.[29] Pán povzbuzuje apoštola Pavla, aby se nebál, mluvil a nemlčel, protože On je s ním.[30] Říkáš si, že nemáš sny jako Josef a vidění jako Pavel? Možná, že ne. Ale je zde Bible, která nám popisuje Boží lásku k člověku. Když té zvěsti uvěříš, můžeš skrze její stránky uslyšet ujištění „neboj se“. V Bibli se slova „neboj se“ mnohokrát opakují. Chceš-li být Pánu věrný, On sám Ti ukáže, že bezpečí je pouze v Něm. On často vstupuje do lidských obav i tehdy, když selžeme. Vzpomeňme si na učedníky, kteří byli večer ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, zatímco Marie Magdalská se už ráno setkává se vzkříšeným Pánem u Jeho hrobky.[31] Ježíš učedníkům nevyčinil za jejich strach ani jimi nepohrdl. Ježíš za nimi přišel tam, kde byli. Zavřené dveře ho nedokázaly zastavit. Ježíš sám vstoupil do jejich strachu. A za osm dní reaguje na Tomášovo „dokud neuvidím, neuvěřím“ výzvou, aby Tomáš vložil svou ruku do Jeho ran[32]. Tak Pán jedná i s naším strachem a obavami. Pán nás vybízí, abychom Ho poznali osobně. A pak můžeme společně s Tomášem zvolat: „Můj Pán a můj Bůh.“

Matouš popisuje, že se Josef usadil v Nazaretu, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroky, že bude nazýván Nazaretský.[33] Formulace „aby se naplnilo“ je u Matouše uvedena už počtvrté. Zde se však nemluví o proroku v jednotném čísle, ale v množném, a chybí označení, že to prorok řekl. Mluví se zde obecněji o prorocích, což značí, že to není doslovný citát, ale obecný starozákonní motiv.[34] Protože není zřejmé, který starozákonní text je východiskem Matoušova tvrzení 2,23, znovu se ukazuje, že bez znalosti starozákonního jazyka by byl Matoušův čtenář ohledně pojmologie ztracen. Nebyl by ale ztracen ohledně přijetí zvěsti o spáse, která spojuje všechny lidi napříč kulturami. Je zjevné, že Matouš píše své evangelium do specifické židokřesťanské komunity, a píše ho tak, aby mu ta komunita rozuměla a aby ji oslovil. Možná, že kdyby byla Bible psaná dnes, byla by evangelia popsána jazykem agnostiků, skeptiků či hiphoperů. Kdo ví. Na Bibli se mi líbí, že mluví k lidem i dnes. Její řeč nám do našich životů zpřítomňuje a aktualizuje Duch Svatý. A proto Bible není jen soubor informací a poznatků, ale především Božím Slovem, které má moc měnit životy nás všech.

 

[1] První poselství je zmíněno ve verši Mt 1,20.

[2] Gn 20,3-7.

[3] Gn 28,12-15.

[4] Gn 37,5-10.

[5] Gn 41,1-7; Gn 41,25-38. Josef již předtím vyložil v egyptském vězení sen egyptskému číšníku a pekaři (Gn 40,12-13; Gn 40,18-19).

[6] Sd 7,13-15.

[7] 1 Kr 3,5-15.

[8] Dn 2,1; Dn 2,26-45. O dalším snu krále Nebúkadnesara vypravuje Dn 4. kapitola. Daniel dostával od Boha vhled do budoucích událostí, proto mohl poskytovat králi výklad.

[9] Mt 27,19.

[10] Žid 1,1-2.

[11] Bible zná jak falešné proroky, tak falešné sny – např. Jr 23.32.

[12] Jiří Mrázek. Evangelium podle Matouše. 1. vyd. 2011, s. 29.

[13] Zákonem se myslí 5 knih Mojžíšových – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium; Proroky se myslí kniha Jozue, Soudců, 1,2 Samuelova, 1,2 Královská, Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Joel, Amos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš.

[14] Mt 1,22; 2,15; 2,17; 2,23; 4,14; 8,17; 12,17; 13,35; 21,4; 27,9.

[15] Herodes zemřel v roce 4 př. Kristem.

[16] Český studijní překlad, s. 1096, textová poznámka t1 uvádí, že text lze také chápat jako „od Egypta jsem ho nazval svým synem“.

[17] Jeruzalémská Bible. 1. vyd. 2009, s. 1703, pozn. h.

[18] Meinrad Limbeck. Malý stuttgartský komentář: Evangelium svatého Matouše. 1. vyd. 1996, s. 44.

[19] Žid 4,12.

[20] Ex 1,22.

[21] Ř 8,35-39.

[22] Mt 10,28.

[23] Jeruzalémská Bible, s. 1703, pozn. j. Bližší vysvětlení této tradice je ve výkladové poznámce e (Jr 31,15) na straně 1439.

[24] Mrázek, s. 30.

[25] Český studijní překlad, s. 1165, výkladová poznámka v14.

[26] Gn 16.

[27] Nový biblický slovník. 2. vyd. 2009, s. 287: Archelaos byl Herodův syn. Vládl v letech 4 př. Kr. – 6. po Kr., ale bez královského titulu. Ze všech Herodových synů měl nejhorší pověst. Židy pobouřil svým sňatkem s Glafyrou, vdovou po nevlastním bratrovi Alexandrovi. Jeho vláda byla krutá, a proto se do Říma vypravili judští a samařští aristokraté s požadavkem, aby byl Archelaos sesazen. Augustus jej pak opravdu do vyhnanství poslal.

[28] Český studijní překlad, s. 307, výkladová poznámka v9 uvádí, že normálně by to dělal za městem na humně (v. 37; Dt 16,13; Oz 9,1n).

[29] Sd 7,10-11.

[30] Sk 18,9-10.

[31] J 20.

[32] Tamtéž.

[33] Český studijní překlad, s. 1165. Textová poznámka t17 uvádí, že označení „Nazorejský“ nemusí znamenat jen „pocházející z Nazareta“ (Mt 21,11), ale nelze vyloučit ani názvuk na Iz 11,1, kde se mluví o „výhonku“ (necer).

[34] Mrázek, s. 33. Většina badatelů se domnívá, že zde Matouš mluví o starozákonních „zasvěcencích“ (nazirejských), tzn. osoby, které svůj život zasvětily poslání od Hospodina. Jelikož však Ježíš nedodržoval jejich asketické zvyky, je možné, že slovo „nazirejský“ není vztaženo k askezi, ale chápáno jako „zasvěcený“.