Mt 2,1-12

Mt 2,1-12

1Když se Ježíš narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma 2a říkali: „Kde je ten narozený král Židů? Spatřili jsme jeho hvězdu, když vycházela, a přišli jsme se mu poklonit.“ 3Když to uslyšel král Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. 4Shromáždil všechny velekněze a učitele Zákona lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. 5Oni mu řekli: „V  judském Betlémě; neboť tak je napsáno skrze proroka: 6‚A ty, Betléme,‘ země Judova, vůbec nejsi ,nejmenší mezi vladaři Judy, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude pást můj lid, Izrael.‘“ 7Tehdy Herodes tajně zavolal mágy a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukazovala, 8poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a pečlivě se vyptejte na to dítě; a jakmile je naleznete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ 9Vyslechli krále a vyšli. A hle, hvězda, kterou spatřili, když vycházela, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. 10Když spatřili hvězdu, nesmírně se zaradovali. 11Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem a poklonili se mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. 12A poněvadž dostali ve snu pokyn, aby se k Herodovi nevraceli, odebrali se do své země jinou cestou. (Český studijní překlad)

Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil za vlády krále Heroda.[1] Lukášovo evangelium podává jiný popis Ježíšova narození.[2] Doba Ježíšova příchodu na svět zajímala mnohé teology. Jisté však je, že přesné Ježíšovo datum narození nelze určit.[3]

Ježíšův příběh má především zvěstný charakter.[4] Prvořadé není datum Ježíšova narození, v centru příběhu je nejdůležitější to, že se narodil někdo významný. Narodil se Spasitel. Narodil se Král. Na svět přišel Ten, který snímá hříchy světa, Tvoji i moji vinu. Vždy, když pročítám tento příběh, žasnu nad tím, jaký způsob záchrany lidstva Bůh zvolil. Láska hledá vždycky cestu. Narodil se Immanuel – S námi (je) Bůh.

Událost zrození Krále je natolik významná, že je zpozorována i v jiné daleké zemi. Pohanští mágové se přicházejí poklonit králi Židů. Kdo mágové byli? Řecký výraz „magoi” se původně používal pro příslušníky persko-médské kněžské třídy, protože se vyznali zvláště ve hvězdopravectví i ve vykládání snů. Z toho důvodu byl tento název později přenesen i na chaldejsko-babylónské hvězdopravce a astrology.[5] V roce 66 po Kristu mudrcové z Persie přišli s králem Triridatem za císařem Neronem do Neapole, aby mu na základě předpovědí z hvězd vzdali úctu jako světovému králi. Pak se vrátili jinou cestou zpět. Je možné, že tato událost ovlivnila i Matoušovo vyprávění.[6]

Biblický text blíže neupřesňuje, kdo mágové byli, ani zemi, ze které pocházeli. Z textu se ani nedozvíme, kolik jich bylo. Podstatné je, že pátrají po králi Židů u židovského lidu. Cizinci přicházející zdaleka[7] ohromují Jeruzalém touto zprávou! Tihle lidé šli za svým cílem mnoho a mnoho set kilometrů a cesta jim musela trvat dlouho. Opět není v centru Matoušova příběhu přesná identifikace mágů, ale to, že mágové z dalekého národa poznali v dítěti narozeném uprostřed židovského lidu židovského Krále. Věděli, že to dítě má význam nejen pro židovský národ, ale je nadějí i pro ně. I dnes Bůh mluví k lidem jejich řečí, aby mu rozuměli, stejně tak jako tehdy mluvil k mágům skrze nebeská tělesa.[8] Bůh je ve svých způsobech dostat se k lidem vynalézavý.

Když to uslyšel král Herodes, byl zděšen. Není se čemu divit, protože v představách krále Heroda byl čerstvě narozený král Židů jeho sokem, uchazečem o jeho trůn. Herodes nechal již dříve povraždit mnoho lidí. Mimo jiné např. Kostobara, Idumejce ze vznešeného rodu, který byl podezírán, že usiluje o to, aby Idumea byla na Herodovi nezávislá. Kostobar byl druhým manželem Salome, Herodovy sestry. Byl obviněn z toho, že tajně přechovává přívržence Hasmonejců[9]. Byl popraven. Dva jeho synové, Alexander a Aristobúlos byli díky piklům Salome obviněni, že měli v úmyslu odstranit svého otce na zinscenované nehodě při lovu. V kauze se objevovala nová udání, a synové byli nakonec na rozkaz Heroda zardoušeni. Tato smrt znamenala vůdcovo dobré naladění. O život přišel i zasloužilý důstojník Tiron a tři sta vojáků, kteří byli obviněni z velezrady, protože vyjádřili přátelské smýšlení vůči Herodovým synům. Podle Židovských starožitností byl zlikvidován i královský holič, který předtím vypověděl, že se ho královi synové pokoušeli přemluvit, aby Herodovi při holení prořízl hrdlo. Všichni udavači byli zlikvidováni spolu s ním. Tyto události sahají do roku 7 př. n. l. Téhož roku dal Herodes zatknout šest tisíc farizeů, protože odmítli přísahat věrnost císaři. Někteří z nich předpovídali příchod Mesiáše. Zaplatili za to životem. Za této situace přicházejí do Jeruzaléma mágové, a ptají se po právě narozeném králi Židů![10] Byl-li král Herodes zděšen, musel být zděšen i celý Jeruzalém v očekávání toho, jaké hrůzy se zase budou dít.[11]

To není moc pohodový vánoční příběh, viďte? Podle lidského soudu se zdá, že se Ježíš nenarodil ve vhodné době a ani mágové nezavítali do Jeruzaléma v příhodný čas. Kdy je vůbec na životně důležité věci vhodný čas? Ježíš se narodil podle Otcova rozhodnutí v čase, který On vybral. Bůh vždy určí správný čas. Bůh přivedl mágy do Jeruzaléma v čase, který byl jediný možný, pokud chtěli vidět právě narozeného židovského Krále.

Herodes si nechal zavolat všechny velekněze[12] a učitele Zákona[13] lidu a vyptával se, kde se má Mesiáš[14] narodit. Dnes je pro nás slovo zákoník hanlivé označení, dříve tomu bylo právě naopak. Zákoník byl váženým člověkem a mohl za něj být pokládán jen ten, kdo se dlouhá léta učil zákonu, dosáhl věku čtyřiceti let, byl uznán i jinými učiteli a byl ke svému úřadu zřízen modlitbou a vzkládáním rukou. Zákoníci byli oslovováni čestným titulem “rabbi”, což znamená učitel nebo mistr. Tímto titulem byl často oslovován i Ježíš.[15] Ježíš dosáhl pozoruhodného postavení, neboť se zcela jistě čtyřiceti let ani nedožil.

Znalci Písma sdělují králi, že „tak je napsáno”. Formulují to gramatickým tvarem slova, které ukazuje spolehlivost a neměnnost Písma.[16] Co Bůh řekne, to platí. A pokud Písmo platí, Ježíš přijde ještě jednou.[17] Nyní je Jeho příchod v podobě malého dítěte, příště již bude v plné slávě a moci. Znalci citují Herodovi verš z proroka Micheáše:

‚A ty, Betléme,‘ země Judova, vůbec nejsi ,nejmenší mezi vladaři Judy, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude pást můj lid, Izrael.‘“ Když se podíváme do knihy proroka Micheáše, tento text zní trochu jinak: „A ty, Betléme efratský, který jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, kdo bude vládnout nad Izraelem, ten, jehož původ je odedávna, ode dnů věčných. Proto je vydá až do času, kdy rodička porodí. Pak se zbytek jeho bratří navrátí k synům Izraele. Bude stát a pást své stádo v Hospodinově síle, ve vznešenosti jména Hospodina, svého Boha. A budou pobývat v bezpečí, protože bude veliký až do končin země. (Mi 5,1-3).

Dnes bychom řekli, že tito zákoníci Písmo zkreslují a zřejmě by to pro nás nebyli exegetové[18], ale eisegetové[19]. V Matoušově evangeliu totiž není ten text citován přesně. V tehdejší době nešlo lidem především o to, co prorok řekl nebo co si myslel kdysi. Písmo pro ně bylo spíše celkem, který právě ve své celistvosti vydával svědectví o stále trvajících dějinách Boha se svým národem. Nebylo pro ně proto možné, aby viděli text Písma izolovaně, z toho důvodu nebyl žádný text zaměřen jen na Boha nebo jen na určitou skupinu lidí.  V této celistvosti dějin se mohlo biblické slovo obrátit na nejrůznější adresáty s různými akcenty. Proto v něm stále objevovali nové souvislosti a výpovědi. Tehdy nebylo překážkou přeskočit text, nebo vložit do něho nový smysl tím, že text byl vyňat z původní souvislosti, případně byla pozměněna výslovnost nebo psaný styl.[20]

Král si dal tajně předvolat mágy, a podrobně vyzvídal, kdy se hvězda ukázala. V tehdejším odborném jazyce astronomů znamenalo slovo „ukázala“ také první objevení hvězdy při ranním východu. Jelikož podle tehdejších (pozn. autorky – podle Limbecka antických) názorů vychází při narození člověka i jeho hvězda, Herodes se ptá na čas ranního východu, aby zjistil věk dítěte, v jeho očích jeho soka.[21] Krále to dítě mimořádně zajímalo. Chtěl od mágů, aby mu při zpáteční cestě sdělili, kde dítě je, aby se mu mohl podle svých slov také poklonit.

V textu můžeme číst, že do Betléma posílá mágy sám král! Bez znalců Písma by nevěděl místo narození dítěte on ani mágové, avšak tento krutovládce nakonec sám posílá mágy k Mesiáši. Posílá je, aby padli na zem před Tím, jehož bude chtít zahubit. V textu není popsáno, co si Herodes v tuto chvíli myslí a co chce udělat. Je ovšem těžké si představit, že se tento paranoidní člověk klaní svému potenciálnímu sokovi, v němž viděl ohrožení. Ať je to, jak to je, Herodes touto zjevnou lží nedosáhne svého cíle. Nemá moci, aby zmařil Boží plán. Písmo je spolehlivé a Mesiáš vykoná svoje poslání až do konce. Mně to přijde jako zvláštní paradox, že zrovna Herodes pošle hledající mágy za skutečným Králem.

Pak ta hvězda vedla mágy až k místu, kde bylo to dítě. Matoušovým zvěstným záměrem není podrobné zkoumání a identifikace hvězdy, ale to, že kdo hledá, nalézá. Bůh se zjevuje hledajícím! Ani zázraky či sny nejsou vyloučeny. Bůh se zjevuje těm, kdo ho hledají, jejich jazykem, způsobem, kterému oni rozumí, a vede je dál k sobě. Ovšem pohanští mágové absolvovali dlouhou nepohodlnou cestu, aby spatřili Boha. Vykročili. Nezůstali sedět na místě. Šli se sami přesvědčit. Od Heroda, potažmo od znalců Písma, se o Mesiáši dozvěděli zase něco více. A teď nakonec stáli na místě[22], kde bylo to dítě a spatřili ho na vlastní oči! Jejich radost byla nevýslovná. Ve svém poznávání tedy mágové pokročili opět dál, protože šli tam, kam byli vedeni.

Mágové padli před králem v plenkách až k zemi.[23] Obětovali mu to nejcennější ze svých pokladů – zlato, kadidlo a myrhu.[24] Na pokyn ve snu se vrátili do své země jinou cestou. Mágové rozpoznali, že ten sen je od Boha a uposlechli. Když se Bůh rozhodne, nikdo Jeho záměr nezmaří. Narodil se Spasitel. I pro Tebe.

[1] Adolf Novotný. Biblický slovník. 1992, s. 202-203: Herodes Veliký vládl v letech 37–4 př. n. l. Tento vládce byl neobyčejně bezohledný a krutý. Jeho intriky i vraždy, zejména členů jeho rodiny, zaznamenávají staří historikové. I přes tehdejší tvrdou dobu budily Herodovy skutky pohoršení. Dokonce se vypravuje, že i císař Augustus prohodil, že lépe je být Herodovým vepřem než synem.

[2] Lk 2,1–39.

[3] Nový biblický slovník. 2. vyd. 2009, s. 425.

[4] Pozn. autorky: Nezatracuji Vánoce, přestože se Ježíš s největší pravděpodobností v tento čas nenarodil.  Naopak považuji Vánoce za čas, kdy jsou lidé obzvláště citliví na duchovní témata a lze jim lépe než jindy představit význam a smysl Ježíšova života a smrti.

[5] Meinrad Limbeck. Malý stuttgartský komentář: Evangelium svatého Matouše. 1. vyd. 1996, s. 36.

[6] Tamtéž, s. 36.

[7] Bible: Český studijní překlad, s. 1164, výkladová poznámka v2: Možná to byli babylónští atrologové.

[8] Jiří Mrázek. Evangelium podle Matouše. 1. vyd. 2011, s. 24.

[9] Nový biblický slovník, s. 572: Židovský hrdina Juda ben Matitjáš měl přízvisko Makabejský, které se později rozšířilo na jeho rodinu i skupinu. Podle Josepha se zdá, že jejich rodinné jméno je Hašmon. Proto o nich rabínská literatura píše jako o Hasmonejcích.

[10] Gerhard Kroll. Po stopách Ježíšových. 2. vyd. 2002, s. 69–70.

[11] Mrázek, s. 24: Je to jeden z výkladů o tom, proč byl Jeruzalém zděšen. Většina komentářů to chápe tak, že je Jeruzalém Ježíšovi nepřátelský již v této chvíli a cítil se jím ohrožen. Pozn. autorky: Přikláním se k výkladu J. Mrázka, že se Jeruzalém děsil spíše Heroda.

[12] Mrázek, s. 25: V řeckém textu je použito pro označení velekněze množné číslo.  Jedná se tedy o rod, ze kterého velekněz pocházel, a obecněji o nejvyšší kněžskou honoraci. Velekněz totiž býval vždy jeden.

[13] Nový biblický slovník, s. 1126–1127: Byli to odborníci na studium Mojžíšova zákona (Tóra). Uchovávali zákon, vyučovali ho své žáky a působili jako soudci v Sanhedrinu (pozn. autorky: podle hesla Sanhedrin nejvyšší židovský soud nebo jakýkoli soudní dvůr). Šířili také vlastní nepsaná právní rozhodnutí, aby se zákon mohl uplatňovat v každodenním životě, a to důsledně. Tvrdili, že tento ústní zákon je důležitější než psaný (Mk 7,5).

[14] Novotný, s. 356–357: Kristus je přepis řeckého Christos, což je překlad hebr. mášíach = Pomazaný. Toto slovo se postupně stávalo názvem pro spasitele eschatologického rázu, který byl zejména v pozdním židovství předmětem nadějného očekávání. Povaha, vztah k Izraeli a úloha vykupitele při uvedení nového věku nebyly dlouho vyjasněny a představy o tom nebyly sjednoceny. Základní proud těchto představ spojoval Mesiášovu postavu velmi úzce jak s existencí lidu izraelského, ale i s jeho pozemským, politickým zřízením. Čekalo se od něj, že vysvobodí Izraelce z nadvlády a zároveň podrobí vyvolenému lidu ostatní národy. Nejvíce však patrně převládalo očekávání silně pozemského, bezprostředně politického rázu: byla to naděje, že Hospodin pošle vojevůdce a panovníka, podepřeného zázračnými božskými silami, který Izraele vysvobodí a znovu jeho království zřídí.

[15] Novotný, s. 1279.

[16] Český studijní překlad, s. 1164, textová poznámka t7.

[17] Z mnoha veršů vybírám např. J 14,3.

[18] Exegeze je objektivní zkoumání daného textu, kdy se hledá jeho původní význam.

[19] Eisegeze je vkládání vlastního významu do daného textu, kdy nejde o to, co ten text skutečně říká, ale co si dotyčný myslí, že říká.

[20] Limbeck, s.  42–44.

[21] Kroll, s. 74: Někteří badatelé si myslí, že to, co tehdy viděli mudrci na obloze, byla trojnásobná konjunkce Jupitera a Saturna, k níž došlo roku 7 př. n. l. v souhvězdí Ryb. Jupiter byl ve starověku pokládán za hvězdu světovládce a Saturn byla u Babylóňanů hvězdou, které byla přidělena země „amurru“ tj. Sýrie. Klínopisné tabulky, které zveřejnil H. C. Rawlinson, ukazují, že magoi se s velkým zájmem zabývali zemí „amurru“ a vícekrát obsahují věty jako tyto: „když nastane to a to, povstane na západě velký král, zavládne spravedlnost, pokoj, radost ve všech zemích a obšťastní všechny národy.“

[22] Podle L 2,7 bylo dítě v jeslích.

[23] J. B. Souček. Řecko-český slovník k Novému zákonu. 6. vyd. 2003, s. 223: Nebylo to jen lehký úklon, ale v orientální proskynesi se člověk před božstvem nebo panovníkem vrhal na tvář nebo aspoň na kolena.

[24] Mrázek, s. 27: Zlato, kadidlo a myrha jsou velmi čestné a uctivé dary, lze jimi uctít i krále. Nejrozšířenější starocírkevní výklad chápe dary tak, že zlatem uctívají Ježíše jako krále, kadidlem jako Boha a myrha je symbolem jeho utrpení.