Růst z konfliktů

Svého času jsem se pohybovala v přítomnosti lidí na okraji společnosti. Zjistila jsem, že i tato komunita může být pro církev v něčem inspirativní, například v řešení konfliktů. Ráda bych se s vámi o svoje postřehy rozdělila a přiblížila, o co mě tato společnost obohatila.

I v životě společenství víry se občas vyskytne nějaký konflikt nebo nedorozumění. Každý z nás má nějaké vidění světa, postoje, vyjadřování, jednání, myšlenky. Většinou nežijeme v izolaci, jsme obklopeni lidmi. To s sebou přináší různé třecí plochy a konflikt je na světě. Naše myšlenkové pochody a následující jednání se nemusí shodovat s myšlenkovými pochody a jednáním druhých lidí. Na druhých se nám něco nemusí líbit a jim se zase něco nemusí líbit na nás.

Docela často se setkávám s tím, že i věřící lidé mají v řešení těchto situací potíže. Stává se, že lidé vyjádří nevhodným způsobem, co jim vadí. Nebo se naopak stává, že se lidé nevyjádří vůbec.

Všimla jsem si, že lidé nemají „vyříkávání“ příliš v lásce. Ano, obnáší to stres. Podle mě je ale mnohem větším stresem zabývat se ve své mysli skutečnými nebo údajnými prohřešky svého bratra než se ho zeptat, jak to myslel. Samozřejmě je důležité, jakým způsobem se konflikt řeší. Ovšem úplně nejhorší je „nechat to být“. Neřešená situace tiká v hlavě jako časovaná bomba. Pokud nám není úplně jasné jednání svého bližního a myslíme si, že nás nějak poškozuje, způsobí to problém především v naší hlavě. Ten dotyčný vůbec nemusí vědět ani tušit (alespoň zpočátku), že proti němu něco máme. Samozřejmě to platí i naopak.

Lidé se často bojí otevřít bolavé téma. Mají strach, že by si toho druhého nějak rozzlobili a on by se s nimi přestal bavit. A i kdyby, není to škoda, protože to přátelství pak nestálo na dobrých základech. Na druhou stranu to může samozřejmě přinést vylepšení situace, v které doufáme. Při vyjasňování našich postojů či názorů se můžeme cítit na chvíli nepříjemně, i když proběhne v dobrém duchu. Pokud se ale uzavřeme do sebe, pocit křivdy (oprávněný nebo neoprávněný) se stane naším trvalým společníkem. Nejvíce škody napáchá na člověku, kterému bylo ublíženo, ale věc nijak neřeší. Až „provinilec“ zaregistruje, že se něco děje, začne to pracně zjišťovat místo toho, aby mu to poškozený sdělil sám.

Nepsala bych tuto úvahu, kdyby ve většině případů fungoval biblický postup řešení nepříjemností mezi věřícími. Bible nás vyzývá, abychom se usmířili se svým bratrem a odpustili mu. Vede nás také k tomu, abychom bratrovy prohřešky nepřecházeli a řešili je nejdříve přímo s ním. Tímto konkrétním biblickým postupem se budu blíže zabývat při přemýšlení nad Matoušovým evangeliem později.

V přítomnosti lidí na okraji společnosti jsem často přemýšlela nad Ježíšovým přístupem k hříšníkům. Lidmi na okraji společnosti myslím například lidi, kteří prošli vězením. Nebo lidi, kteří se rozhodli řešit těžkou životní situaci prostitucí. Nebo lidi závislé na omamných látkách. Ježíš s hříšníky hodoval a pil, nestranil se jich, a farizeové mu to vytýkali. Farizeům bylo trnem v oku především kultické znečištění, když Ježíš jako Žid sedí u stolu s celníky; ale i samotné hříšníky Ježíš přitahoval jako magnet. Mnozí z nich Ho pak následovali. Přemýšlela jsem, proč jsem se ve společnosti např. bývalých vězňů cítila jako ryba ve vodě a v církvi někdy jako ryba na suchu. Toto nemyslím jako zesměšňování církve a opakuji, že společenství víry je potřeba a je tvořeno i námi samotnými. Píšu to proto, neboť si myslím, že jsem k tomuto pocitu našla klíč.

Pokud v církevním prostředí nefunguje řešení konfliktů tak jak by mělo, může být pak život v přítomnosti lidí na okraji společnosti šokem. Jedním z důvodů je právě způsob řešení konfliktů. Je to prostředí drsné, syrové a kolem problémů se nenašlapuje po špičkách. Ti lidé si na nic nehrají, úplně natvrdo vám řeknou, co si o vás myslí, případně vás někam pošlou… :o). Většinou víte, na čem s nimi jste. Jen dodávám, že popisuji moji zkušenost, vaše zkušenost může být jiná. Samozřejmě, že i mezi nimi se najdou lidé, kteří se přetvařují, různí provokatéři, ale to časem člověk pozná a nepřistoupí na jejich hru. Je to prostředí velmi psychicky náročné, ale upřímné. Upřímné ve svém vztahu k vám. To ale neznamená, že by vás někdy neuměli vodit za nos :o). Mne velmi oslovila otevřenost a opravdovost těchto lidí a myslím, že to je ten klíč. Opravdovost je klíčem k tomu, aby bylo jakékoli společenství zdravé. Ježíš byl opravdový. Ježíš si na nic nehrál, nemluvil vždy jen příjemné věci, ale lidé Ho následovali. Věděli, že to je někdo, kdo má o ně zájem a mluví jim pravdu. Pravda osvobozuje. Stejně tak i Ježíše musela těšit přítomnost hříšníků, kterým pomáhal od jejich vin a povolával je k následování. Tito lidé si rovněž na nic nehráli, věděli, že mají problém. Ježíš měl zato problémy s farizeji – znalci Písma. Ti se ho snažili nachytat při nějakém přestoupení Zákona a pravidel. Unikalo jim podstatné, že totiž láska je pravou podstatou těchto pravidel.

Čas od času se stane, že někoho naštvete nebo někdo naštve vás. Každý pocházíme z jiného prostředí, prošli jsme jinou výchovou a každý to řeší jinak. Ale je super, když se to řeší. Ignorace problému je to nejhorší, co existuje. V kolektivu, o kterém se zmiňuji, nebyl vůbec žádný problém ve vyjadřování toho, co vadí. Občas přišlo i na pořádné prásknutí do stolu :o). Pravda, nebylo to úplně nejtaktnější, ale bylo to účinné, srozumitelné a vzduch se vyčistil.

V životě mé komunity jsem zažila spoustu krásných věcí. Tuto komunitu ani svoji roli v ní nebudu zatím blíže konkretizovat. Společně jsme se sdíleli, radovali i plakali. Dozvěděla jsem se o démonech, se kterými lidé bojují. Koukali jsme společně na televizi nebo hráli karty. Teď však nechci psát o těch dobrých věcech, ale o těch méně příjemných. O konfliktech. Pár věcí vyzdvihnu.

Zažila jsem zajímavou zkušenost při jednom nedorozumění mezi mnou a člověkem vysoce uznávaným ve své komunitě. Bůh mi tehdy zjevil, co bude druhého dne následovat. Věděla jsem už, že se v mysli toho člověka něco děje. Věděla jsem s naprostou jistotou i to, jakým způsobem to bude řešit, což se druhý den potvrdilo. Sedli jsme si spolu a věc rozebrali. Vysvětlili jsme si naše postoje. Uvažovali jsme: „A čo s tým?“ :o). Pokládám za Boží milost a Jeho přiznání, že se odpor proměnil ve vzájemný respekt. Až jsem se divila, když mi ten člověk začal otevírat dveře, abych mohla projít. Uvědomila jsem si, že Boží principy řešení konfliktů fungují a jsou k dobrému. Samozřejmě, vždycky to nevyřešíte, někdy se také stane, že se to nepovede. Ze své časté zkušenosti však říkám, že dočasná nepříjemnost se nemusí stát nepříjemností trvalou. Uvědomila jsem si, že konflikty je třeba řešit, aby to pak nenapáchalo ještě větší škody.

V komunitě jsem se nijak netajila vírou, a tak si někteří řekli, že mi to osladí. Opět se ke mně Bůh přiznal a necítila jsem na ně vztek. Cítila jsem, že síla, kterou v sobě mám, není moje. Byla to Jeho síla mně darovaná. Z jejich strany šlo o zřetelnou provokaci a snahu mě psychicky zdeptat. Já jsem je ignorovala, šla jsem si po svém a pak je to přestalo bavit. A stalo se, že jsem párkrát mohla o Bohu vyprávět. Vyprávěla jsem o tom, že Bůh je mocnější než satan. U nich bylo totiž v té době to téma velmi aktuální. Vychutnávala jsem si, že nemusím vyvyšovat doktríny, ale Boha. Bůh otevírá cesty tam, kde to člověk považuje za nemožné.

Osobnostně mě nejvíce posunul jeden mladý muž, který mi říkal, že jsem provokatérka. Totéž jsem si já myslela o něm. Neustále mi opakoval, že jsem hrozně chytrá. Nechápala jsem to, on byl chytřejší než já. Klidně by mohl být právníkem, a tak mi to vrtalo hlavou. Ty naše diskuse byly někdy hodně ostré a psychicky náročné. On si trénoval argumentační dovednosti a já zase sebeovládání :o). A jindy byly zase mírnější. Měla jsem někdy pocit, že mě cíleně vyhledává, prodiskutovali jsme spolu třeba celou noc. Bylo to opravdové, protože jsme si na nic nehráli. Vše bez obalu a na rovinu. Většinou jsme mluvili o našich postojích k životu i k sobě. Jednou jsme měli spolu domluvenou konfrontaci, ale on na ni nepřišel. Už jen samo naše osobnostní založení způsobovalo napětí. On byl založený více emocionálně a já více pragmaticky. Tento člověk mě de facto jako můj kritik posunul nejdál ze všech. Kritizoval snad vše, co jsem dělala, i způsob, jakým jsem to dělala. Oba jsme neměli problém říct, co se nám nelíbí. Naučil mne vidět život z jiného úhlu pohledu a nebrat se tak vážně. Uvědomila jsem si, že kritici jsou důležitou součástí našich životů, zvláště když pokládají správné otázky či námitky. Jen díky správným otázkám může člověk dospět ke správným odpovědím. Zlepší se život váš, život vašeho kritika i život vaší komunity/společenství. Neřešení konfliktů naopak společenství nikam neposune a společenství ustrne.

Stýkáte-li se s výše popsaným prostředím nebo žijete-li v něm delší dobu, návrat do církevního prostředí nemusí být snadný. Myslím to tak, že automaticky očekáváte, že pokud se na vás někomu něco nelíbí, tak vám to řekne. Nebo pokud mu není jasné vaše jednání, zeptá se vás na to. Nebudete si vědět rady s mlžením nebo s náznaky. Nebudete si vědět rady s doufáním vašeho bratra, že vám dojde samo, co jste provedli. Samozřejmě, že pokud žijete ve zdravém společenství, které se nebojí řešení konfliktů, výše napsané neřešíte. Nestěžuji si na konkrétní společenství, píšu obecně. Je velmi důležité, jak se kritika vyjádří. Nebo jestli máme zájem zjistit postoj svého bratra k dané věci. Nevhodným přístupem můžeme lidi také zranit. Pokud k tomu dojde, bylo by na místě vyjádřit, že to nebo ono se mě dotklo. Občas nám zjeví Duch svatý, že jsme udělali přehmat. Bylo by ovšem fajn, kdyby to zjevil ten člověk, kterému bylo domněle nebo skutečně ublíženo. Chci jen ujistit, že nemám nic proti práci Ducha svatého. Jen by bylo dobré, kdyby poškozený udělal také část své práce – přišel za bratrem a věc řešil.

Já osobně jsem se naučila věci nedomýšlet. Myslím to tak, že pokud někomu něco vadí, a neřekne mi to, neřeším to. Považuji, že je ve vztahu mezi mnou a jiným vše O.K.

Pokud druhý nechce problémy řešit, jdu prostě dál. Nemám tolik času ani energie domýšlet za druhého věci, které by měl udělat sám.

Důležité je vždy nechat druhému otevřenou cestu a možnost věci vyjádřit později. Může se však stát, že pokud se to neřeší v akutní fázi, nemusí žádné „později“ být.

Život v komunitě lidí na okraji společnosti mi ukázal, jak moc je důležitá opravdovost mezi lidmi. Jak moc je důležité vyjádření, že mám s něčím problém. Pokud se to řeší, posunujete se totiž dopředu nejen vy, ale i váš kritik. V konečném důsledku to pomáhá celému společenství. Budujete tak vztah jeden k druhému a tím i k Bohu. Jste-li zvyklí být upřímní jeden k druhému, jste upřímní i ve svém vztahu k Bohu. Říkáte mu, jak se cítíte, protože On to zná. Říkáte mu, co vás štve, protože On vám rozumí. Někdy se na Boha zlobíte a On vám přesto hlavu neutrhne. Spíše vám jemně ukáže, v čem se v Něm mýlíte. Ale pořád je to opravdová komunikace. Nemáte potřebu si před Bohem na nic hrát, ani před lidmi.

Opravdovost může být nepříjemná, ale je zároveň přitažlivá. Ježíš sám byl a je přitažlivý, protože je opravdový.

Uvědomila jsem si, že pokud lidé mezi sebou konflikty neřeší, neposouvají se dopředu ani směrem k Bohu. Člověk, kterému bylo ublíženo, stojí na místě. Křivda ho stravuje víc a více. Později se to může stát překážkou vztahu s Bohem. Neposune se ani člověk, který ublížil, protože dále pokračuje ve svém jednání. Nikdo ho totiž na něj neupozornil a nezastavil. V konečném důsledku to odnáší celé společenství.

Podle mého vnímání je cílem řešení konfliktu růst v Kristu. Rosteme-li my, porostou i další.