Sborový tábor Lomy 2017

Ve dnech 29. 8. – 2. 9. jsem prožila se sborem Viera nádherný čas v horské osadě Lomy. Můj dojem z tohoto sborového tábora byl tak silný, že píšu až teď, protože mám od té dovolené větší odstup. Dokonce jsem si nepořídila ani jednu fotku, protože jsem na to neměla myšlenky. Pokusím se tedy alespoň částečně vystihnout pár věcí, které byly pro mě na táboře nejdůležitější.

V červnu jsem se zúčastnila sborového dne, abych se tam aspoň trochu seznámila s lidmi z Viery. Už tehdy jsem věděla, že na tábor pojedu. Vnímala jsem to tak, že mě Bůh vede, abych se tam přihlásila. Okolnosti byly příznivé, Michal Kevický – kazatel sboru, neměl nic proti a byl tomu otevřený. Modlila jsem se, abych nejen přijala požehnání, ale sama byla požehnáním. Očekávala jsem v důvěře, že Pán Ježíš pro nás všechny připraví vynikající čas.

Na pokoji jsem měla skvělé spolubydlící – sestru Rut a její vnučku. Obě znamenité ženy. Když jsem se na tábor hlásila, tak jsem do přihlášky uvedla, že bych chtěla bydlet sama. Ale Pán tomu chtěl jinak a Jeho cesta byla samozřejmě opět lepší než moje. Už na sborovém dni jsme se s Rut dohodly, že budeme bydlet společně. Rut je prezidentka organizace Aglow[1] na Slovensku. Na táboře jsem od ní přijala pozvání na XX. konferenci Aglow v Popradu.

Velmi jsem se zaradovala, neboť bylo celý čas nádherné, teplé počasí. Když vidím bazén, tak mu nikdy neodolám. Ráda dělám tzv. bazény. Když jdu plavat, ať už na koupaliště, nebo na krytý bazén, tak vždy s cílem udělat přesný počet bazénů, které si stanovím. Na táboře jsem bazény nedělala, využívala jsem možnosti jen tak lenošit a poplácat se ve vodě. Aspoň jednou za rok je moc fajn vědět, že nikam nespěchám, že je dost času odpočinout si a kochat se krásou přírody. Náš tábor byl totiž umístěn v nádherné krajině. Nerada se opaluji, ale když jsem u vody, tak si na sluníčku ráda poležím. U bazénu jsme už měly se sestrami pravidelná neplánovaná setkání a vedly jsme rozhovory, které se vždy stočily na duchovní věci. Mohla jsem se dozvědět i něco z práce Aglow na Slovensku, o slovenském parlamentu, a o tom, jaká je teď úžasně otevřená cesta pro zvěstování evangelia Židům. A další věci ze života a z duchovního prožívání sester. Sama pro sebe jsem si pojmenovala naše setkávání u bazénu „duchovní dýchánek“.  Nebylo to nikdy tak, že bychom si daly sraz v tolik a tolik, ale vždy jsme se sešly. Někdy jsou neplánované věci lepší než ty plánované.

Na chvíli ještě zůstanu u toho bazénu. Dvě mladé dívky ze sboru Viera se rozhodly, že chtějí křtem stvrdit svůj vztah s Bohem. Kde jinde by měl křest proběhnout, než právě v bazénu? Nádherné počasí ještě umocňovalo slavnostní atmosféru. Vzpomněla jsem si na svůj křest před mnoha lety, který byl rovněž v přírodě. Cesta s Bohem je v životě stejně tou cestou nejlepší. Na Bohu je nádherné to, že i když sejdeme z cesty, On je věrný. Vždy se raduji z toho, když se někdo rozhodne zasvětit svůj život Bohu. Křest je veřejné vyznání víry. Samozřejmě to není v prvé řadě o pocitech. Pamatuji si však, že křtěnec ten okamžik velmi prožívá. Pokřtěný má velikou radost z Boha, a když jsou u toho ještě jeho nejbližší, je tou nejšťastnější osobou pod sluncem. Michal měl oslovující „príhovor“. Nebylo třeba žádného dlouhého kázání, nebo ceremonií, byl to jednoduchý křest a v tom byla ta krása. Jednoduchost ještě umocnila ten nádherný okamžik, aspoň mně to tak připadalo. Nechť Bůh požehná těm, kdo s Ním chtějí jít životem!

Na táboře jsme si mohli také hojně užít chválení a uctívání našeho Pána v podobě písní a modliteb.  Chvály jsem si zamilovala už ve shromáždění na sborovém dni. Kdysi jsem možná podvědomě přijala názor, že uctívání „charismatiků“ je založené na přílišné emocionalitě. Nyní vidím, že to je aspoň v tomto případě ničím nepodložený názor, protože jsem zjistila, že je to mnohem hlubší. Viditelný projev chválení – zvednuté ruce, tleskání, tanec je jen vyjádřením vnitřního duchovního stavu člověka. Toto uctívání Boha je rovněž hlubokou modlitbou, vyvěrající přímo ze srdce. Přála jsem si, aby chvály nikdy neskončily. Vydržela bych takto chválit a uctívat Boha hodiny a hodiny. Ale přece jenom jsme se museli držet nějakého programu, abychom mohli obdržet ještě mnohá další požehnání :-).

Zúčastnili jsme se i vzdělávacích seminářů. Já absolvovala seminář „Typologie osobnosti“. Byl nám velmi k užitku. Každý z nás tak zhruba věděl, jaký je typ osobnosti, ale bratr přednášející zajímavou a zábavnou formou naše poznatky ještě více rozšířil. Bratr byl tak hodný, že dovolil, aby nám všem byla tato jeho prezentace zaslána na e-mail. V brzké době jsem ji přednesla ve své domácnosti a ani bych nevěřila, jak nám všem bude k užitku. Někteří členové naší domácnosti si nikdy test osobnosti nedělali. Je dobré vědět, jak přistupovat k jednotlivým typům osobnosti, a proč reagují, jak reagují. Je také dobré vědět, že Bůh může na naší osobnosti pracovat. Beru tyto testy jako pomůcku, nikoli jako médo-perský zákon, a několikrát v životě jsem si je dělala. Zajímavé je, že v jednom životním období jsem byla cholerik 96 %, v dalším melancholik 86 %, pak zase naopak, a tak dokola.  Mým určujícím typem byl cholerik/melancholik, či melancholik/cholerik. Vražedná kombinace :-). Nejmenší procento jsem měla sangvinika. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale nyní je mým určujícím typem flegmatik. Takže nyní jsem podle pořadí flegmatik, melancholik, cholerik, sangvinik. Bratr měl ten test pojatý v barvách, takže jsem zelená, modrá, červená, žlutá, pokud budu dělat připodobnění k osobnostním typům. Moje rozložení procent je mnohem více vyváženější než v minulosti. A i o tom je Boží práce s námi, směřování k vyváženosti. Pánu buď chvála. Hallelujah! Ale málem bych řekla jako kdysi Tomáš: „Dokud neuvidím, neuvěřím!“

Jeden večer jsme měli opékání špekáčků. Byl to pro mě velmi krásný a požehnaný večer. Mám ráda osobní rozhovory, jsem spíše typ na povídání ve dvojici než ve skupině, ale když je třeba, tak to dokážu ve skupině i na pódiu. Ale osobnostně jsem introvert. A když se vrátím k tomu testu, tak je zajímavé, že nás introverty Bůh často povolává k aktivitám, které jsou spíš vlastní extrovertům a naopak. Že by Boží práce na naší výchově :-)?

Jako mladá jsem se táborových ohňů účastnila velmi často, ať už jsme byli s partou „pod širákem“ nebo u nás na vesnici s mým klubem „Kamarádi z vesnice“. U této opekačky jsem si vzpomněla na staré časy. U táboráku se vždy do ohně krásně koukalo, bylo u něj teplo a rozhovory šly tak nějak lépe. Stejně tomu bylo i v tomto případě. U ohně se nám krásně povídalo (ale i mimo oheň), rozhovory byly většinou na duchovní témata. Mimo jiné jsme se sdíleli, jakým způsobem jsme se obrátili a co pro nás náš Pán znamená. V ten den jsem měla osobní rozhovory cca od 14. hodin až do 23. hodin. A to nepočítám dopolední skupinku studia Písma. Opět jsem pochopila, jaké je církev/společenství/hnutí požehnáním. Není dobré být jednotlivci samotnému, není to Boží vůle pro Boží lid. Proto jsem vždy pro to, aby si člověk našel nějaké společenství, pokud je to možné. To společenství nemusí být organizováno jako nějaká církev, ale jde tu o to, aby člověk nebyl sám. Ostatně ve společenství se mohou rozvíjet duchovní dary a mohou být ostatním k užitku. A myslím, že je hodně důležité, aby si člověk našel společenství, které má stejné, nebo alespoň podobné vnímání duchovního světa jako vy. To není snaha o nějakou uniformitu, zde jde o společné sdílení víry. Je celkem obtížné sdílet se o duchovních věcech s člověkem zastávajícím úplně opačný názor než máte vy. Je sice také budující a důležité, aby si člověk rozšiřoval obzory, ale není možné se neustále vymezovat. Pokud to trvá delší dobu, je to už únavné. Člověk potřebuje občas také, aby mu alespoň někdo rozuměl. Ano, ve společenství se odehrávájí i konflikty a střety, protože jsme jenom lidé. Ale Pán nám říká: „Nehleď na lidi, ale na mě.“ A když na lidi nahlížíme skrze Ježíše Krista, náš pohled se mění.  Pak vidíme chybujícího člověka, za kterého Ježíš zemřel.  Bez Ježíše vidíme pouze chybujícího člověka, se kterým už nechceme mít nic společného (třeba ani církev). Nebudeme si nic namlouvat; život ve společenství může být a je občas i nepříjemný. Ale i tím se učíme, naše hrany se obrušují a můžeme si vzájemně prokazovat Kristovu lásku. Kde jinde by se mělo člověku dostat lásky, než od svých bratří a sester? Možná si říkáte, že to je utopie. V některých společenstvích může být. Kdo má tedy začít s praktikováním té lásky? Z vlastní zkušenosti říkám, že ze své síly nemůžeme vyprodukovat nic. Můžeme si stokrát říkat, že bychom měli to a ono. Tento systém nemá většinou dlouhého trvání. Pokud v nás však žije Pán, budeme „dobré skutky“ vyhledávat a stanou se naší přirozeností. To On bude konat v nás.

Chtěla bych říci těm, kteří jste právě teď odešli z nějaké církve a nemáte žádné společenství, abyste se zbytečně neznepokojovali. Společenství není zase třeba hledat za každou cenu. Všechno má svůj čas. V životě člověka je důležitá i samota. Pokud ale samota trvá dlouho, může být stresující. Časem určitě doporučuji nějaké společenství si najít.

Teď se dostávám k tomu hlavnímu. Tábor byl pojat jako seznamovací, protože do sboru Viera přišlo v poslední době dost lidí. Měli jsme možnost blíže se poznat i skrze osobní rozhovory či jiné aktivity. Ale také náš nebeský Otec touží po vztahu s námi, a proto jsme prohlubovali vztah zejména s Ním. Už dávno před odjezdem jsme věděli, že budeme studovat epištolu Efezským. Je to nádherná epištola s obrovskými hloubkami, když se máme čas nad nimi zamyslet a s Bohem o nich rozmlouvat.

Studium Písma probíhalo ve dvou fázích. První fáze bylo soukromé osobní studium vybrané statě z epištoly Efezským. (Vše bychom nestihli probrat). Druhou fází bylo sdílení se na skupince o tom, k čemu nás Pán vede. Každá skupinka měla svého vedoucího a účastníci tábora si mohli vybrat, kam chtějí chodit. Do těchto aktivit nikdo nikoho nenutil, bylo to dobrovolné. Naše skupinka se skládala ze čtyřech žen a vedoucí byla zvolena moje milá spolubydlící Rutka. Kdo chtěl, tak se mohl večer po chválách sdílet se všemi přítomnými. Jedno svědectví jsem tam též přednesla.

Ač byl přelom srpna a září, bylo nádherné počasí. Svůj čas s Bohem o samotě jsem proto trávila venku tak jako většina lidí. Měla jsem svůj oblíbený „modlitební strom“, pod kterým jsem se usadila a rozmlouvala s Bohem. Osobně mám ráda modlitební procházky, ale s Biblí a propiskou v ruce by se mi špatně chodilo. Velmi mě těšilo, když jsem cestou k tomu stromu viděla louku obsazenou lidmi. Každý tam byl za stejným účelem jako já :-). Intimní chvíle s Bohem byly velmi hluboké. Jak jsem se dozvěděla, tak nejen pro mě, ale i pro ty, se kterými jsem o tom mluvila. Nádherná příroda ještě umocňovala moji radost a vděčnost.

Michal nám připravil skvělé studijní materiály – k mému potěšení i s řeckými slovy :-). Kdo chtěl, tak je mohl brát jako pomůcku pro své studium – každý měl svobodnou volbu. Někdo vnímá Boží hlas více přes bádání nad každým slovem a jeho významem, někdo Boží hlas vnímá spíše přes kontext Bible, někdo ještě jinak. Zkrátka, nejsme kopie, jsme jedineční. Bůh k nám také nepřistupuje uniformně, ale mluví k nám tak, abychom mu rozuměli. Vždyť nás zná nejlépe.

Osobně vnímám, že Duch Svatý nás vede do studia Bible a dává nám Slovu porozumět. Jeho „práce s námi“ je individuální a konkrétní. No není to nádherné, že sám Bůh chce mít s námi úzký vztah, protože o nás stojí? Chce s námi trávit celou věčnost! Bůh nás miloval jako první a od Jeho lásky nás nemůže odloučit vůbec nic, ač se nám satan snaží namluvit pravý opak. Pán Ježíš za nás nezemřel, abychom začali něco více „dodržovat“.  (Nehlásám nauku, že máme nadále hřešit, jen dávám důraz na podstatu věci.) On za nás zemřel proto, protože nás MILUJE! To je celý základ křesťanství. Pokud toto pochopíme a prožijeme, náš život a vztah k Bohu se navždy změní.

Po osobním čase s Pánem přišel čas na skupinku. Tam jsme se mohli sdílet s ostatními, co nás oslovilo. Pod slunečným nebem to byly rovněž velmi požehnané chvíle. Skupinka byla také časem společných modliteb.

Ve středu jsme studovali Efezským úsek 2,4-10, ve čtvrtek 4,1-16, v pátek 4,25-32, v sobotu 6,10-20. List Efezským je tak bohatá epištola, že ji nechci jen tak zběžně prolítnout. Možná by stálo za to věnovat se tomu v samostatných článcích, kde budu pokračovat i s Matoušovým evangeliem.

Užitek jsem měla z každé skupinky. Ta sobotní (v ten den jsme už jeli domů) pro mě však byla velmi významná. Jedna sestra s námi v sobotu už nebyla, protože musela odjet domů dříve. Zůstaly jsme tři. Na návrh naší vedoucí jsme se modlily jedna za druhou. Každá z nás řekla, co měla na srdci. Ke mně přímo v modlitbě mé sestry promluvil Pán. Jeho poselství si pamatuji dodnes a držím si ho v srdci, přestože jsem od té doby obdržela další poselství. Druhá sestra zase na modlitbě dostala určité zjevení o jednom člověku z mého okolí, za kterého jsem chtěla, aby se modlila. Pán vidí i skryté věci a dává řešení zdánlivě neřešitelných situací. Pro mě to byla velmi oslovující a silná zkušenost.

K proroctvím bych chtěla říci tolik: Možná jste mnozí podvědomě přijali názor, že poselstvím sestry Whiteové bylo řečeno vše podstatné a nic nového není možné objevit. Já vím, věrouka CASD toto oficiálně nehlásá. Když se však podívám sama na sebe, tak já jsem se tohoto názoru po dobu mého členství v CASD držela. Základem byla víra, že dar proroctví, který je příznačný pro církev ostatku, se projevil v díle Ellen Whiteové. Věřila jsem, jak to hlásá i věroučný bod, že spisy této ženy (podle českého věroučného bodu služebnice Páně) jsou trvalým a významným ukazatelem k pravdě. Ještě nedávno byly spisy E. G. W. na anglických stránkách CASD považovány za autoritativní zdroj pravdy, v článku došlo k opravě. Přestože církev hlásá, že Písmem je třeba měřit každou zkušenost, členové se často zaměřují na tuto ženu a to, co ona napsala. Věřím, že to není náhodné, ale že je to ovoce věrouky. A věřím, že kladení důrazu na tuto ženu není chybou členů. Oni jen dělají to, že věrouku berou vážně. Těžko se odpoutává pozornost na Písmo, když spisy E. G. W. obsahují „pravdy pro poslední dobu“. Osobně věřím tomu, že kdybych neznala spisy E. G. W., nedošla bych ke stejnému výkladu Písma, hlavně Zjevení, jako tato žena. Na Písmo jsem se dlouhou dobu dívala optikou těchto spisů, ne naopak. Žel, není to ojedinělá zkušenost.

Píšu to proto, abych upozornila, že takový přístup skýtá nebezpečí. To nebezpečí spočívá v zrádné představě, že už vím vše, co je třeba. Tím pádem není člověk otevřený pro aktuální poselství od Pána. V adventismu jsem nebyla zvyklá na to, aby ke mně mluvil Pán skrze někoho, nebo aby mi někdo něco od Pána vyřizoval, a už vůbec ne na to, že Pán ukáže „cizím“ lidem řešení problému v naší domácnosti. (Jen vsuvka – ti lidé nejsou vůbec cizí, jsou to mí bratři a sestry, jen jsem chtěla zdůraznit, že ti lidé naši domácnost neznají až na pár slov ode mě).  Nebyla jsem ani zvyklá na to, abych já dostávala „zjevení“ ohledně nějaké osoby. Když se člověk zaměří na to, že duch prorocký se projevil v díle E. G. W., nemusí slyšet, že Bůh mluví a chce mluvit aktuálně do jeho života právě dnes. A třebas i skrze prorocké slovo. Bohu budeme otevření, jen když dáme na první místo Pána Ježíše, nikoli E. G. W. či jiná dogmata.

Nyní se pohybuji jak v prostředí konzervativní církve, tak v prostředí lidí charismaticky orientovaných. Pro ty, kteří se o mě bojí, tak vzkazuji, že nemám na mysli takové charismatiky, kteří skáčou po stolech, při bohoslužbách dělají velký rámus a pořádají mega uzdravovací akce. (Nezpochybňuji, že Bůh uzdravuje jak fyzickou, tak psychickou stránku člověka i dnes. Mám na mysli takové „programové akce“, kde je kladen důraz na emoce). Vedle církve tohoto typu jsme se jednu dobu scházeli v jiné místnosti, a nepřeháním, když říkám, že jsem neslyšela vlastního slova, jaký rámus od vedle vycházel. Nemůžu hodnotit pohnutky, to přináleží jen Bohu. Mně osobně ale takový styl není blízký. Já mám na mysli charismatiky jako lidi „obdařené milostí“. Pohybuji se v prostředí lidí, kteří kladou na první místo Pána. Tímto nijak nevyvyšuji jakékoliv charismatiky nad adventisty. Oba typy lidí mohou být vůní k životu, nebo vůní k smrti. Požehnaný může být adventista i charismatik. Chci jen zdůraznit, že je velmi důležité, jakému učení věnujeme svou pozornost, protože to učení má dopad na naše chování a na naše pojetí Boha.

Za absolutně nejdůležitější věc pokládám soustředit svou pozornost na Pána, ne na učení nebo jakékoliv doktríny. Tento pohled osvobozuje, protože je to pravdivý pohled. Jedině pohled vzhůru – na Pána Ježíše může být v našem životě osvobozující, proměňující a účinný. Jen takový pohled má dobrý dopad na ostatní.  Když máme Pána na prvním místě, možná ho tam začnou mít i druzí. Máme-li pokoj, radost v Duchu Svatém, možná se začnou ostatní ptát po zdroji. Jednoduše proto, že taková radost a takový pokoj se nedají zakrýt. Takového „ducha“ jsem vnímala na táboře.

Pán mi dopřál příležitost mluvit osobně s Michalem. Chtěla jsem si o našem Pánu popovídat s člověkem, který Ho miluje a hlásá. Na konci hovoru se Michal za mě modlil a já pak za něj. To byl pro mě jeden ze silných momentů na táboře. Pánova přítomnost se mocně projevila.

Děkuji jak Michalovi, tak všem za překrásné přijetí a péči. Na táboře jsem získala nějaké vazby a přátelství a ten pobyt byl pro mě v mnohém přínosný. Modlím se i za to, aby světlo našeho Pána bylo ze sboru Viera vidět nadále široko daleko a aby zasahovalo evangeliem co nejvíce lidí.

Fotky z tábora zde

Na závěr vás chci povzbudit, abyste se nebáli vykročit s Pánem Ježíšem na cestu nového života, ať už se nacházíte v jakékoli církvi nebo jste bez společenství. Já jsem také netušila, jakou cestou mě Pán po odchodu z adventismu povede. On ví ale mhohem lépe než my, že potřebujeme svůj pohled upřít vzhůru. On na nás svou přítomností nechce šetřit. Mohu prohlásit, že jako obvykle mi Pán daroval mnohem víc, než jsem očekávala. To je už tradice :-). Přijala jsem mnohá požehnání, ale největším darem je Pán Ježíš sám.

Pane Ježíši, buď v našich životech vyvýšen a chválen. Ne naše snaha, ale Tvá láska má moc naše životy změnit a přitáhnout nás k Tobě blíž. Ze srdce Ti za ni děkuji. Amen.

Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.

1 Kor 2,2

[1] Aglow je nezisková mezinárodní a mezidenominační organizace křesťanských žen. Na Slovensku Aglow působí již 20 let.