Strach, nebo důvěra? 2. část

Odchod z církve je krok do neznáma. Kromě pochybnosti, že s vámi Bůh již nikdy nebude,[1] se může vynořit další obava, která bere odvahu zrušit členství v CASD i přes vaše vnitřní přesvědčení.  Ta obava se jmenuje rodina a přátelé.

Opustit CASD může být těžší, pokud máte v církvi skoro celou rodinu, např. děti v sobotní školce, rodinu ve sborových služebnostech či významných funkcích. Možná si říkáte, jak by to vaše děti nebo vaše rodina vzala a zda by se tím nenarušily vaše vztahy. Ráda bych nastínila jiný úhel pohledu myšlení pro vážné zájemce o odchod. Zaměřím se ze své strany úžeji na rodinu a přátele, děti ponechám stranou. Pokud cítíte tu potřebu, doporučuji se v případě dětí spojit s jinými rodinami, které si prošly např. změnou církve, a poptat se na jejich zkušenosti. Podotýkám, že moje vnímání světa není bernou mincí. Každý člověk je jiný, má jiné životní okolnosti, jinou rodinu. Osvědčilo se mi však „dávat na papír“ věci, které považuji za důležité. Slyšela jsem už i názory, že člověk má zůstat tam, kde je, aby svým blízkým nezpůsoboval zmatky v hlavě, protože by mohli ztratit víru.[2] Však si když tak můžete myslet, co chcete. Častá obava člověka uvažujícího o odchodu z církve zní:

Odchodem naruším víru své rodiny.

Ohleduplnost je v životě hezká věc. Mnozí raději trpí, než aby narušili víru své rodiny a následovali své biblické poznání. Pokud vaše rodina patří mezi konzervativní adventisty, těžko jim víru narušíte, to spíš vy budete považováni za ty, kteří jsou svedeni na scestí.[3] Adventistické přesvědčení bývá silně zakořeněné, pravda je zjevená, nikam jinam jít nejde.[4] V takové rodině dochází často k napětí a nějakou dobu trvá, než se rozbouřené hladiny vod zklidní. Někdy se třeba taky nezklidní. Každá rodina je jiná. S největší pravděpodobností váš odchod vyvolá v rodině přinejmenším nepříjemné nepohodlí.

I v rodinách pevně přesvědčených adventistů se stává, že se náhle více začnou zajímat o Bibli. Hledají v ní biblické verše ve váš neprospěch, aby vás přiměli setrvat na správné cestě, které oni věří. Občas je ale místo argumentů ten biblický text začne oslovovat a oni uvidí věci, které předtím neviděli. Já jsem kdysi hledala v Bibli argumenty proti katolíkům, místo toho jsem uvěřila v Boha.

Pokud byste zůstali v církvi i proti svému přesvědčení, budete mít sice v rodině klid, ale nebudete mít klid ve své duši. Podle mého názoru zde není falešná ohleduplnost na místě. Přemýšleli jste už nad možností, že když zůstanete, narušíte víru svoji? Přemýšleli jste, že svým odchodem můžete rodině ukázat jinou a lepší cestu za Bohem? Přemýšleli jste o tom, že svým odchodem můžete přispět k tomu, aby se rodina začala zajímat o Cestu, Pravdu i Život, a tak se Mu více přiblížila? Vždyť adventismus sám nás učil, že jediné měřítko víry je Písmo.[5] To je plus adventismu. Jeho mínus je, že se to může obrátit a obrací proti němu :o). Naopak vaše setrvání v adventismu i proti vašemu přesvědčení může zapříčinit vaši duchovní stagnaci, ale i stagnaci vaší rodiny v dalším poznávání Boha. Samozřejmě, že existuje  možnost, že to nevyjde a rodina zůstane v zajetých kolejích bez sebemenšího posunu. Možná bude i v opozici proti vám. Ano, váš odchod je risk pro vás i vaši rodinu jak ze společenského, tak z duchovního hlediska. Bez rizika však není zisk. Zkuste přemýšlet takto:

Setrváním naruším víru nejen své rodiny, ale i svoji. Ztráty budou větší.

Ráda bych připomněla, že nepřemlouvám adventisty k odchodu, pokud o něm nejsou přesvědčeni. Má slova jsou určena pro ty, kdo již mají o tomto kroku jasno a nemohou jít proti svému svědomí. Pokud máte zájem si o problémech adventismu nastudovat něco více, doporučuji stránky www.biblickestudie.czhttp://adventismus.cz. Tyto weby považuji za nejlepší, co v současné době v češtině o věroučných nesrovnalostech v adventismu existuje.

Říká se, že člověk je průměrem pěti osob, se kterými se nejčastěji setkává.[6] Platí to i v duchovní oblasti, a o to možná více. Proto píšu o tom, že z dlouhodobého hlediska nelze žít proti vlastnímu přesvědčení, svědomí, poznání. Podívejte se na 5 lidí, se kterými jste nejčastěji, a položte si otázku, zda chcete být jako oni. Možná vás vaše vlastní odpověď překvapí.

Já osobně respektuji lidi, kteří se rozhodnou v adventismu zůstat, nemám s tím problém. Je možné, že s tím do budoucna můžou mít problém oni sami. Každý ať se řídí podle vlastního poznání. Já nejsem vy. Vy nejste já. Cesta s Bohem je dobrodružná a nikdy nevíte, kde skončíte :o). V životě jsem ale zjistila, že když člověk žije život podle představ někoho jiného, nemůže být dobrým Ježíšovým následovníkem a je v podstatě neužitečný služebník, protože ztrácí sám sebe. Pokud člověk žije v souladu se svým poznáním a svědomím a nebojí se odsouzení druhými lidmi, je autentický a tím pádem oslovující. Zde neříkám, že si člověk může dělat, co chce, a chovat se, jak chce. Říkám, že lidským úkolem je mimo jiné umět být sám sebou. Tato myšlenka bývá různě chápána. Nemám na mysli, aby se člověk prosazoval na úkor druhých, ospravedlňoval svou jízlivost, považoval se za nadřazeného nebo druhým ubližoval. Mám na mysli, aby se člověk nestal kopií jiných lidí.

Další obavou, se kterou se setkávám, je:

Co když ztratím přátele, když odejdu?

Moje zkušenost je, že ti, kdo se s námi chtějí stýkat, stýkají se dál. U většiny svých dobrých přátel jsem nezaznamenala žádný negativní posun v jejich vztahu ke mně. Přítel je přítel vždycky, i když se mu vaše rozhodnutí nelíbí a nesouzní s ním. V době odchodu dobré přátele oceníte a nelitujte, pokud nějaké ztratíte. Pravděpodobně to nebyli přátelé a vaše přátelství nestálo na dobrých základech. To pak ale není škoda takové přátele ztratit. Naopak si ušetříte čas a energii pro zbývající kamarády a pro kamarády nové.

Když odejdete, vždycky se něco změní. Nic nebude stejné. Já se na svůj odchod dívám jako na cestu za lepšími základy. Nevnímám to jako tragédii, i když po odchodu může člověk prožívat širokou škálu emocí.[7] Ani vaše cesta za těmi lepšími základy nemusí být jednoduchá. Možná, že zase něco nevyjde. Když to nevyjde napoprvé, vyjde to napodruhé. Když to nevyjde napodruhé, vyjde to napotřetí. Kdo hledá, nalézá, jen se člověk nesmí vzdát. Ono se to lehce řekne, realita bývá jiná. V době „odcházení od adventistů“ :o)[8] se kromě Boha držte svých přátel. Myšlenkově člověk nepobývá jen v oblacích, občas musí sestoupit na pevnou zem.

Když srovnám svůj život v adventismu a svůj život po něm, tak odchod byl dobrým krokem. Přestože jsem v adventismu zažila i fajn věci, zážitky, navázala přátelství, hodnotím krok odchodu jako jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Není nad to, když člověk žije v souladu sám se sebou a bere vážně evangelium.  Mám možnost poznávat rozdíly mezi církvemi. Z toho mi vychází poznatek, že určitý styl chování lidí je způsoben věroukou; tím, čemu, nebo komu věřím. Chování části adventistů po mém odchodu mi jen potvrzuje, že jsem udělala dobře. Náš vztah se dal přátelstvím nazývat zřejmě jen po dobu mého působení v adventismu. Všeobecně negativnější chování vnímám více na Moravě než v Čechách. Všichni členové ale nejsou stejní. Spousta adventistů se k nám chová normálně. Někteří jsou rádi, že nás vidí. Občas nás někdo pozve do sboru. Nebo nám někdo řekne, že nás rád viděl či slyšel v telefonu. Někteří nás nechají pozdravovat. Mám přátele adventisty, zřejmě se nechystají odcházet, a pořád si máme co říci. Není to o tom, že každý musí mít stejné vnímání věcí kolem jako já. Zdůrazňuji, že jsem neodešla kvůli vztahům, bylo to kvůli věrouce. Po svém odchodu se učím přemýšlet pozitivněji. Proto se na ztrátu některých přátel nedívám jako na katastrofu, ale jako na příležitost neplýtvat časem. Dospěla jsem k názoru, že:

Pokud odchodem ztratíte některé přátele, jenom tím získáte.

Ve svém životě se posunete dále a vy sami budete umět být lepšími přáteli. Možná pomůžete vašim věrným přátelům měnit jejich myšlení a více důvěřovat Bohu, potažmo žít kvalitnější život (ale nikoliv lehčí).[9] Člověku není jedno, pokud ztratí přátele, na které byl zvyklý. Musí se s tím nejprve smířit. Ale to je život a život je změna. Podle mého názoru by se mělo v církvích povinně učit zacházení s emocemi, je to užitečné. Občas by to bylo lepší než některá kázání marnící posluchačův čas a možnost jeho oslovení Bohem.

Mám radost ze studijní skupinky, kde momentálně bádáme nad knihou Soudců. Mám také radost ze společenství lidí z Církve bratrské. Mám radost i ze společenství svých přátel adventistů. No a mám také radost, když se naše strachy promění v důvěru v Boží vedení.

Příště už budeme spolu hledat nějaké oslovení v biblickém textu :o).

Lída Rohalová

[1] Psala jsem o tom v článku Strach, nebo důvěra. Odkaz zde: https://pohledvzhuru.com/strach-nebo-duvera/

[2] Také si myslím, že lidé mohou víru ztratit. Zde je podle mého názoru důležité, jak chce člověk nové poznání předávat a s jakým úmyslem. Je vhodné prosit Boha (nejen) v tomto ohledu o moudrost. Osobně nemám ráda nátlak.

[3] http://www.casd.cz/informace-o-cirkvi/, bod 13. V čase rozsáhlého odpadnutí je ostatek církve povolán zachovávat Boží přikázání a víru Ježíšovu.

[4] Je to častý myšlenkový postoj členů CASD odvozený z přesvědčení, že CASD je církví ostatku.

[5] http://www.casd.cz/informace-o-cirkvi/, úvod.

[6] https://www.firstclass.cz/2015/08/5-nebezpecnych-typu-lidi-jak-nam-berou-energii-a-proc-je-vymazat-z-naseho-okoli/

[7] O tom možná někdy v budoucnu.

[8] Kdo čteš, rozuměj :o)

[9] Stejně tak i my býváme ovlivněni svými přáteli. Proto je důležité, s kým svůj čas trávíme.