Strach, nebo důvěra?

Už nějaký čas vnímám, že by někteří lidé rádi odešli z církve, ale nemají k tomuto kroku odvahu. Bojí se totiž, že by je Bůh opustil.

Odchod z církve je krok do neznáma. Málokdo rád podniká takovéto kroky, pokud to není vyloženě adrenalinový typ člověka. Lidé se často bojí, že pokud odejdou, Bůh je opustí a již s nimi nikdy nebude. Na vině toho strachu je: „Co když?“ Co když je CASD opravdu ostatkem, který přináší plnou a konečnou obnovu pravdy evangelia?[1] Lidé se sice z Bible přesvědčili, že vše pro naši záchranu již bylo vykonáno, ale žili v adventismu příliš dlouho a „pravda“ o poslání ostatku se jim vryla hluboko pod kůži.

Když se lidé vnoří do studia Bible bez předchozího předporozumění, nejprve je ohromí nádhera Boží lásky k člověku. Pak se zhrozí, jaké měli klapky na očích, že neviděli zář evangelia a oslabovali ho dalšími dodatky. Dále se na základě toho rozhodnou, že zkusí jít do jiné církve. Následně vyvstane pochybnost, zda jejich jednání není ze satana, zda je k rozhodnutí opustit církev nenabádá právě on. Není se zač stydět, že takto člověk přemýšlí. Je to logický důsledek učení  o ostatku a obavy udělat ve svém životě závažnou chybu (a být Bohem zatracen). Za to se nikomu nesměji. Občas se stane, že se někteří bývalí adventisté hlasitě podivují nad tím, že členové církve ještě nechápou evangelium jako oni. Zapomínají, že před časem byli stejní a také nechápali.

Posuňme se dál. Jedinou obranou před pochopitelnými pochybnostmi, které člověka sžírají, je studium Bible a modlitba. Každý nemusí umět biblické jazyky (zde chci podotknout, že lidé s jejich znalostí mají v rukou něco, co ostatní nemají. Je velkou výsadou povolaných rozdělit se s druhými o to, co říká či neříká biblický text). Důležité je ptát se na to, kdo text psal, komu byl určen, kdy a kde to bylo napsáno, co to znamenalo v té době a aplikaci pro dnešek si udělat až po zodpovězení těchto otázek, případně ji nedělat vůbec. Pokud se totiž něco dozvíme o podmínkách, v jakých to bylo psáno a jaký byl teologický záměr, často si aplikaci odvodíme sami, aniž by nám ji museli říkat kazatelé. Sledujme Boží jednání v příběhu a ono nás překvapí. Vypadá to složitě, ale dnes je dostupná teologická literatura, výkladové slovníky a další knihy. Lidé se mohou případně obrátit na své kazatele, kteří by měli být znalí dobového a teologického pozadí a hlavně mají více času na studium a vzdělávání než členové církve. Neosvědčilo se mi dělat z Bible příručku pravdy a mlátit jí druhé po hlavě; a to ani adventisty. Přemýšliví adventisté sami ocení kvalitní výklad a zamyslí se nad tím, další ho nebudou chtít chápat a budou trvat na své pravdě, ale zaseté Slovo časem přinese užitek; zejména tehdy, když lidé jednají v Kristově duchu. No a další chtít chápat nebudou a budou ponecháni ve své pravdě. Osvědčilo se mi zaměřit se na Bibli a hledat v ní, co mi chce Bůh říci. Problematické bylo dokazování a potvrzování své pravdy, protože člověk pak neslyší  a nevidí nic jiného. Navíc pokud chci dokázat své tvrzení, můžu ho dokázat VŽDY – stačí vzít text bez kontextu. Ještě si pamatuji dobu svého raného adventismu, kdy jsem chtěla kamarádce katoličce dokázat, že nemá pravdu a pozvala jsem si na ni adventistického kazatele. V té době jsem si myslela, že jí dokázal, že se mýlí. Nedokázal. Katolický kněz vytáhl jiné texty a tradici a kamarádka byla utvrzena v tom, v čem vyrůstala. Kdyby takové dokazování pravdy nebylo smutné, tak bych se tomu dnes s chutí smála. S přibývajícím věkem zjišťuji, že to nemá účinnost, protože nejúčinnější je samotné Slovo, které oslovuje posluchače a může ho změnit, ať už je to dělník nebo vysokoškolák. Abychom se dobře pochopili, tak chci říci, že Slovo může oslovit každého člověka z různé společenské vrstvy; nemusí to být zrovna studovaný člověk. Ale také tím chci říct, abychom nepodceňovali teologii. Není třeba ji přeceňovat, ale ani podceňovat, jak se tomu často ve sborech děje. Také chci dodat, že pro ty, kteří by rádi studovali více ohledně adventismu, dnes už existují různé stránky a některé z nich se mi zdají opravdu dobré.[2]

Hlavním důvodem, proč lidé zůstávají v církvi, i když už nechtějí, je strach, že je Bůh opustí, když se vzdají členství. To může být hlavním důvodem váhání zcela opustit doktríny adventismu. Zde mluvím jen pro ty, kteří to tak vnímají. Nemluvím k lidem, kteří nejsou přesvědčeni o odchodu z církve. Někteří lidé zůstávají v CASD „pro jistotu“ – až tak vážný může být dopad učení o ostatku. Vážný v tom, že tito lidé pak zápolí se svým svědomím, což nelze vydržet dlouhodobě. Takže navrhuji: studovat, studovat, studovat s modlitbou. Nebuďte pak zaskočeni, pokud vás i po důkladném studiu zaskočí pochybnost. Je to lidské a nepředstavuje to katastrofu, pokud nedáte pochybnostem v životě příliš velké místo.

Pokud se vám pochybnost přihodí i po odchodu, tak zase studujte a opět s modlitbou. Boží pokoj a klid v životě je velkou odměnou. Věřte, že krok, který jste učinili, je dobrý. Bůh vás neopustí, tak jako neopustil Elijáše, když si myslel, že je na vše sám.[3] A proč by vás opouštěl a zatratil, když má radost, že chcete jít za Ním a jste ochotni vykročit do neznáma jako Abraham, tehdy Abram?[4] Bůh není přijímač osob podle příslušnosti k té či oné církvi. Odchod není hříchem, přestože možná uslyšíte, že jste odpadlíci. Tím se nenechte znervóznit. Odpadlíci od Boha odpadají, kdežto vy za Ním jdete, a pokud nepřestanete věřit v jeho milosrdenství, tak i dojdete.

Lída Rohalová

[1] Adventisté sedmého dne věří, 1999, str. 207

[2] Např. www.biblickestudie.cz

[3] 1 Kr 19

[4] Gn 12