Tři koronavirové postřehy II.

Od začátku koronavirové krize v ČR uběhl víc než rok, proto si dovolím malé ohlédnutí. Nemyslím si, že by bylo třeba množit další kázání, neboť těch se na internetu nachází dost v různé úrovni zdařilosti.  Nejrůznější apely a výzvy na sociálních sítích se mohou míjet účinkem, neboť většina lidí už má na pandemii svůj vlastní názor na základě osobní zkušenosti. Přesto jsou bohulibé apely a výzvy potřebné.  Někdo už zprávy ani nesleduje. Avšak vzhledem k tomu, že jsem se k pandemii vyjadřovala před rokem, pouvažuji nad ní znovu. Cílem je poděkovat Pánu za jeho vedení v neklidné době a splnit slib někomu daný.

Článek je shrnutím poznatků z pandemie a nemá polemický charakter. Své názory nepokládám za měřítko pravověrnosti.

Polemiku jsem v koronavirové době také absolvovala v kvalitním dialogu s letničním teologem. Ten na moji zvídavou otázku ohledně letničního hnutí (myšlenou v dobrém) napsal dokonce samostatný článek, a tak vznikla polemika. Hodnotná výměna názorů pokračuje v delších intervalech dodnes, protože oba máme další povinnosti. Svou část textu ke koronakrizi zatím nezveřejňuji, ale pokud uznám za vhodné, učiním tak i v rámci současné aktualizace. Zatím k tomu však nevidím důvod. K 30. 8. 2020 jsem totiž postupně napsala asi 18 stran textu, ve kterém jsem vylíčila svůj vztah k pandemii i k letničním křesťanům. V polemice jsem dokládala svůj postoj k pandemii odkazy a fakty, které utvářely moje názory. Zabývala jsem se v ní mimo jiné biblickými texty, které hovořily o poslušnosti vůči vládě a společném shromažďování, možností zneužití pandemie k zájmovým účelům, cílem letničního hnutí, některými konkrétními politickými událostmi atd. Mezi tyto texty jsem vložila své osobní zkušenosti. Touto informací chci říct, že je možné se o koronakrizi bavit slušně bez návalu emocí a vzájemně se obohatit odlišným náhledem a chápáním věcí bez obav ze ztráty své identity. Takovéto diskuse mohou být dobrým osvěžením nebo dokonce hloubavým duchovním prožitkem oproti anonymnímu pokřikování na internetu. V úvaze se zaměřím na své prožívání náročného období pro všechny.

Zkráceně můj postoj k pandemii

Na pandemii jsem od jara 2020 nezměnila názor.  Covid nepokládám za „chřipečku“ ani za „rýmičku“ také i proto, že jsem ho prodělala. Můj průběh byl definován jako lehký, ale byl horší než každá chřipka, kterou jsem doposud měla.  Nebudu zde ale unavovat svou další zdravotní dokumentací. Za hrdiny pandemie pokládám zdravotníky, složky záchranného integrovaného systému i další lidi různých profesí, kteří v těžké době jeli na 300 %.

Opatření omezující pohyb lidí a roušky se při epidemiích osvědčily již v minulosti. Jsem stále přesvědčena, že pokud bude znovu hrozit přetížení nemocnic nebo k němu skutečně dojde, je nezbytné tato opatření dělat a pohyb lidí omezit, i když si to vůbec nepřeji. Za úplně nejhorší věc pokládám, pokud by vláda na pandemii úplně rezignovala a nijak by na situaci v nemocnicích nereagovala. Chování vlády lze také konstruktivně kriticky zhodnotit, ale to není obsahem článku.

Pandemie má pochopitelně citelné dopady na nejrůznější sektory chodu naší společnosti. Tato negativa v žádném případě nebagatelizuji, ať už se jedná o škody zdravotní, ekonomické, společenské, osobní, citové nebo jiné. Je mi líto každého člověka, kterého krize citelně poznamenala. Každá pandemie má však negativní důsledky a přináší rozdělenou společnost, tak jak vidíme i dnes na rozdíl od jara 2020. A protože členové církve jsou zároveň občany ČR, dotýká se to rozdělení i církve. Někteří z rozdělení viní vládní opatření, jiní očkování, další média atd.  Dovolím si však upozornit, že skutečným důvodem rozdělení nejsou tyto věci, ale je to lidské srdce. To se v krizích projevuje navenek bez přetvářky. Výše zmíněné věci k rozdělení pouze přispívají a mohou být jeho nástroji, ale člověk je za své reakce zodpovědný sám. V pandemické situaci se vždy budeme muset rozhodovat, jak nepodporovat šíření pandemie a zároveň jak být nablízku těm, kteří se cítí sami. A není to rozhodování lehké, ač je známkou vyváženého a přemýšlivého přístupu k věcem. Láska je ale vynalézavá a kreativní.

I naše rodina má ve statistice mrtvých svého člena. Vzhledem k opatřením jsme všichni nemohli absolvovat poslední rozloučení. Zavřené okresy bychom ještě překonali skrze čestné prohlášení, ale na pohřeb bychom se nevešli početně. Naše zkušenost není zdaleka ojedinělá. I když smrt není v životní cestě člověka poslední štací, ocenila jsem pietu na Staroměstském náměstí, přestože jsem tam osobně nebyla. K namalovaným křížům na náměstí začali lidé připisovat jména svých zemřelých blízkých, o které je připravil Covid.

Dodnes nesouzním s postoji bagatelizujícími nemoc Covid-19 ani s rozposíláním zjevných hoaxů, které způsobují ve slabších jedincích strach a ničí jejich životy. Odmítám názor, že dodržování opatření nebo ochota nechat se naočkovat je důkazem malé víry. Zároveň si ale myslím, že ambon ani kazatelna neslouží pro propagaci kampaně PRO nebo PROTI očkování či z politického hlediska čehokoliv jiného namísto hlásání evangelia. V praxi jsem takovou situaci nikde nezažila, viděla jsem to jen na pár videích, které mi byly přeposlány. Nicméně vítám, když církevní představitelé vydávají srozumitelná stanoviska, jak jejich církev vnímá současné dění, stanoviska k dodržování opatření, k očkování atd. Také jsem pro, abychom se snažili v diskusích s názorovými odpůrci zachovávat umírněný postoj, neboť jsou to naši bratři a sestry v Kristu.

Jak jsem vnímala chod církve v době pandemie

Uzavření kostelů v době pandemie nemusí být pro církev katastrofou. V řadě zemí je církev pronásledovaná už řadu let a křesťané jsou zvyklí scházet se k modlitbám v jeskyních, lesích a na nepřístupných místech. Kostely a modlitebny jsou bořeny. Pro tyto lidi se v tomto ohledu nic nemění až na to, že pandemie byla v některých zemích s nedemokratickými režimy zneužita pro uplatňování dalších restrikcí proti církvím.

Osobně si myslím, že i když se ani denominacím nevyhnula polarizace kvůli rozdílným názorům na omezování shromáždění, očkování, opatření atd., není nutné pouze naříkat. Rozhodně je dobré udělat sebereflexi a pojmenovat věci, které se nepovedly a které je třeba zlepšit. Ovšem vážím si představitelů církve, kteří podporovali členy v občanské solidaritě, službě a obětavosti členů si všímali. Není to o tom, že by se snad tito členové dožadovali obdivu, ale o tom, že si je církev vědoma, proč tu vlastně je a že každý člen bez výjimky potřebuje povzbuzení, neboť není robot bez emocí.

Řada kněží v ČR různých diecézí i po celém světě pracovala v nemocnicích na covidových i jiných jednotkách, pomáhali omývat pacienty, rozváželi obědy, působili jako sanitáři. Někteří použili na dobrovolnickou pomoc i svou nevybranou dovolenou. Někteří mohli rovněž primárně poskytovat duchovní pomoc, o kterou byl v té době velký zájem kvůli izolaci a zákazu návštěv. Byla to služba všem, nejen věřícím. Další byli na telefonu, aby byli k dispozici lidem, kteří si chtěli promluvit o svých obavách nebo potřebovali modlitbu. Organizovaly se charitativní sbírky, nákupy potřebným a mnoho jiných aktivit. Kaplanská služba nabírala na obrátkách. Zapojovala se také řada dobrovolníků. Kdo chtěl, práci si našel, protože jí všude bylo dost. Zvláště ti, kteří mají dar povzbuzování, ho hojně uplatňovali ať už skrze telefonát, osobní službu nebo internet.

Všechny církve konaly řadu aktivit ve formě pomoci. Je ale také třeba říct, že pomocnou ruku nabídla i celá řada „nekostelových a necírkevních lidí“, jak např. zmiňuje P. Vojtěch Kodet v hodnotné přednášce „Ježíšův učedník v době koronaviru“. To před nás ale staví důležitou otázku, zda má církev něco navíc, když pomáhat může křesťan, ateista nebo agnostik, protože všichni to považují za správné. Já věřím, že ano, církev je nositelkou naděje a zvěstovatelkou evangelia i přes lidské nedostatky a postupné vyrovnávání se z úplného uzavření kostelů na jaře 2020.

Velmi oceňuji, že i vedení naší farnosti v čele s o. Miloslavem vycházelo farníkům maximálně vstříc. Letos se věřící mohli v omezeném počtu zúčastňovat bohoslužeb, tak jsme toho využili. Na webu farnosti byla spuštěna rezervace mší svatých, adorací a zpovědí při dodržování maximální možné kapacity a hygienických pravidel. Přes Velikonoce byl také kostel otevřen pro individuální návštěvu věřících nebo i lidí, kteří běžně do kostela nechodí. Přes svátky se totiž zvyšuje citlivost lidí na smysl bytí a v době pandemické to platí dvojnásob. Při mších svatých v kostele probíhaly pravidelné modlitby za ukončení pandemie, za nemocné a trpící. Nezapomínalo se ani na pronásledované křesťany a etnika zejména v islámských zemích, což mě velmi oslovuje. Nyní děkujeme Bohu, že pandemie zatím zklidňuje. Kéž už bychom ta opatření co nejdříve nepotřebovali!

Nutno však říct, že církev není jen o scházení se v kostele. To je sice velmi důležitá a podstatná složka víry, nikoliv však jediná. Mše svatá pokračuje v našich domovech a v našem okolí, jak říkal v homilii o. Miloslav. Věta na konci mše svaté, kterou pronáší kněz nebo jáhen „Jděte ve jménu Páně“ znamená vybídku svědčit o živém Ježíši, o odpuštění našich hříchů a pokoji Páně, který můžeme šířit dál. Tato promluva mi zní stále v uších. Mše svatá pokračuje všude, kam jdeme – to pokládám za nejdůležitější vzkaz pandemie. V kostele se setkáváme s živým Kristem v Eucharistii a ve společenství farníků, mimo kostel se setkáváme s Kristem v každém člověku, kterého potkáváme, protože vztah s Bohem se plně projevuje ve vztahu k bližním bez rozdílu vyznání. Všechno neviditelné, co je v našem srdci, se vždy projeví viditelně.

V minulé úvaze jsem psala o tom, že nám někdy musí Pán vzít dokonce i samu církev, aby se On stal naší jedinou jistotou a (dodávám) abychom se neupínali na domnělá řešení, která nepomáhají.

Sociální sítě v době koronaviru

Protože se technické vymoženosti stále zdokonalují, ani této pandemii se nevyhnuly komentáře na sociálních sítích. Sociální sítě nejsou v konečném důsledku pozitivní ani negativní, pokud se na nich nic nenachází. Jejich pozitivní nebo negativní náboj jim dáváme my, kteří tam píšeme a něco sdílíme. Jsme to my, kdo drží v klávesnici PC či mobilu klíče použitelnosti či odpudivosti těchto (a)sociálních vymožeností.

Facebook ani Twitter nemám a nijak mi to nechybí. Přesto však vnímám jako potřebné, pokud někteří členové církve na sociálních sítích figurují a využívají je správně k povzbuzení druhých nebo nějaké formě pomoci. Sociálních sítí je celá řada. Za možnost účastnit se dění na těchto sítích je třeba vzdát Bohu díky, avšak je tam i silné riziko závislosti, otravy mozku z neplodného čtení a pokušení vyjadřovat se ke všemu, což zabírá dost času. V dnešní době už internet těžko úplně vyřadíme z provozu, ale je možné značně omezit trávení času ve virtuálním světě a žít raději skutečné životy.

Vzhledem k těmto pokušením, které se nevyhýbá ani nám křesťanům, pokládám za moudré výzvy církevních představitelů k opatrnosti vůči sdílení různých videí a tomu, jak na sociálních sítích vystupujeme.

Doba je vyhrocená a emotivní, společnost je polarizovaná. Někteří poukazují, že se to děje díky pandemii. Osobně si myslím, že pandemie za to až tak nemůže. Hlavní příčinou tohoto stavu je dle mého soudu lidské srdce. Pandemie pouze ukázala, co v něm je. Je známo, že každá krize prověřuje charakter. V zátěžové situaci lze poznat, na jakých základech stojí naše víra i naše srdce. Na to si každý může odpovědět sám. Každý ví, kde byl, a jak se choval v době pandemie. Lidstvo má za sebou mnohé takové prověrky z minulosti. Přicházely epidemie, války, přírodní katastrofy. Zemi obcházely morové rány a lidé umírali ve velkém. V těchto dobách může být inspirativní např. chování jezuitů, kteří byli známí svým velkým nasazením pro službu nemocným, což dokládají historické spisy a kroniky. Mnozí jezuité zemřeli při ošetřování nemocných, ale také zažívali nadpřirozené zázraky.

Charakter člověka se projevuje i ve vnímání, že svoboda není neomezená a neslouží jen k našim soukromým zájmům, ale má dopad i na chování celku. Život není jen o našich právech, ale i o povinnostech. Neznamená to, že bychom na právo snad měli rezignovat. Jde spíše o správné rozpoznání toho, jak se chovat, aby svoboda byla zároveň sestrou správného úsudku, zodpovědnosti a neomezování bližních nevhodným jednáním.

Zastávám názor, že na sociální sítě píšeme jen to, co je v našem srdci. Čím srdce přetéká, klávesnice mluví. Z toho důvodu jsem ukončila v době postní sledování některých tweetů, protože jejich ovoce bylo příliš ironické a stalo se pro mě nepoživatelným. Pokud se někdo cítí znaven internetovými diskusemi, tento krok vřele doporučuji nejen pro dobu postní. Tento návyk se projevil jako dobrý, proto v něm pokračuji dál a s některými pisateli či apologety jsem se rozloučila.

Nesouzním s hledáním viníků pandemie, s obviňováním církví kvůli tomu, že dodržovaly opatření a v určené době se členové neshromažďovali, se soustavnou a vytrvalou bagatelizací nemoci Covid-19, s vyzdvihováním známých lidí, kteří jsou hrdí na své nenošení roušek atd. Nejpřekvapivější věcí pro mě však bylo znevažování dnes již bývalého slovenského exministra zdravotnictví Marka Krajčího ze strany některých křesťanů.

Odlišný názor na pandemii ani konstruktivní kritika mi nevadí. Sama jsem se rozhodla pro cestu diskuse a vysvětlování mých postojů než pro násilné přesvědčování. V některých komentářích jsem však nenacházela žádné povzbuzení, ale spíše destrukci. Každý člověk je zodpovědný za to, co si nechá pouštět do hlavy a jaká semínka tam budou klíčit, proto jsem tyto pisatele vyřadila z pravidelného čtení. Ovšem i přesto jim žehnám a modlím se za ně. Je to přínosné pro obě strany, takto si totiž nevypěstujeme na daného člověka averzi, která je škodlivá. Navíc pohnutkám pisatelů nemusíme úplně rozumět, ty zná jen Bůh, ale rozsuzovat ovoce těchto komentářů je potřebné.

Zatím se mi nepovedlo rozhádat se s přáteli kvůli odlišným názorům na opatření, očkování nebo cokoliv jiného, za což jsem upřímně ráda. Určitě nechci tvrdit, že jsem dokonalá, nikdy jsem si nestáhla roušku nebo jsem byla celou dobu pandemie v ledovém klidu. Ovšem musím říct, že se mi vyplatilo s lidmi spíš diskutovat a vysvětlovat své postoje, než je odsuzovat. Když mi přišel do mailu zjevný nesmysl o koronaviru, vysvětlovala jsem, proč to nebudu přeposílat. Měla jsem i náročnější diskuse, proč jsem se nechala očkovat jak s křesťany, tak s nekřesťany. V tomto každému nechávám svobodnou volbu. Měla jsem ale radost ve většině případů z dobrých reakcí.

Na sociálních sítích lze najít i povzbuzení, ale je pravdou, že i přemíra dobrých věcí způsobuje únavu. Mozek se jednoduše unaví stálým pobytem na PC (maminky a učitelé v distanční výuce, zaměstnanci na home office a další by mohli vyprávět). Proto je dobré nakládat se sociálními sítěmi velmi střízlivě. Když to vezmeme v přepočtu, dejme tomu, že čtením nějakých neplodných tweetů strávíme denně 1 hodinu. Tweety často obsahují i odkazy na články, videa. Za týden je to 7 hodin, za měsíc 1 den 6 hodin a za rok 15 dní. Pokud si vybíráme dovolené po jednom týdnu, potom tři týdny strávíme neplodnou činností na internetu.

Ukončit sledování neplodných tweetů/sociálních sítí vidím jako dobrý krok. Místo toho lze trávit čas modlitbami za vládu (kritiky bude vždy dost), za vyřešení současné situace plus díkuvzdání za zlepšení situace (budou modlitební řetězce díkůvzdání?), modlitbami za pronásledované křesťany (média se o to příliš nezajímají) a jiné menšiny (nejsme na světě sami). Je osvobozující žehnat těm, o kterých si myslíme, že jsou úplně nebo alespoň v něčem mimo. Taky se může stát, že jsme mimo my. Mise Ježíše i Jana Křtitele byla zahájena slovy: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží!“ To jsou slova, která vztáhněme primárně na sebe spíše než na ty druhé, s jejichž jednáním v době pandemie nesouhlasíme. Hlídejme raději své vlastní nitro, aby z něho mohly vycházet dobré věci ku prospěchu druhým.

To vůbec neznamená, že by se křesťan neměl zajímat např. o politiku nebo že by se jí nesměl aktivně účastnit či se k ní vyjadřovat. Znamená to, že si je křesťan vědom toho, proč tu primárně je – k tomu, aby dělal Bohu radost. Toto vědomí totiž kultivuje veřejný projev a zkoumá, zda řečené bude někomu k užitku nebo spíše ke škodě.

Tato doba oživila apokalyptické očekávání, což je logické. Zažíváme něco, co způsobilo vykolejení normálního provozu a ohrozilo stabilitu společnosti i církve. Mnozí se ptají, zda již přijde Pán a jak se připravit? Očekávání Pána je správné. Ale je nutné říct, že v tzv. poslední době žijeme už od Letnic. Asi bych varovala před vytvářením jízdních řádů Apokalypsy a soustředěním se na vnějšího nepřítele. Toto se nikdy v minulosti neosvědčilo. Osobně za nejlepší přípravu pokládám aplikaci Mt 25,13 a 26,40 v praktickém životě. Pokud nás Pán najde v činorodé službě, jsme připraveni. Naopak pozastavení této činnosti kvůli přílišnému soustředění se na otázku KDY? JAK? KDO? může člověka úplně odvést od radosti z evangelia. I kdyby měl přijít ženich pro svou nevěstu už zítra, ještě dnes se můžeme na někoho usmát, někomu pomoci, za někoho se modlit nebo někoho vyslechnout a nést s ním jeho břemeno.

Jsem přesvědčena, že největšími hrdiny pandemie nemusí být ti, kteří pronesli na sociálních sítích mnoho slov. Možná to budou ti, kteří nenapsali ani řádku, protože byli příliš zaměstnáni praktickou pomocí. Neměli na psaní čas.  Nejspíš nebudou ani slavní, ani známí, ale Bůh jim řekne v den zúčtování, je že zná. Přesto se našla řada těch, kteří v době pandemické sociální sítě kultivovali a přinášeli naději zdeptaným.

Smysluplná zastavení v době koronavirové

Pandemická doba se kryla s dobou postní, a proto se podělím, co mi v tomto čase i přes náročnost situace udělalo velkou radost. Ke konci postní doby jsem objevila na internetu youtubový kanál Dona Pietra, kde lze najít povzbuzení ve víře, systematické výklady Katechismu katolické církve a mnoho dalších zajímavých věcí. P. Petr Soukal připravil pro své farníky i pro další návštěvníky svých videí Postní modlitby žalmů. Návštěvnost daleko přesáhla hranice havlíčkobrodské farnosti a dokonce překročila hranice naší země.  Tyto modlitby probíhaly každý večer mimo velké církevní události např. mimo velikonoční vigilie. Příjemným překvapením pro mě bylo zapojení posluchačů do tvorby přípravy zamyšlení nebo výkladu žalmu a ekumenický charakter internetového setkávání.

Doba postní je dobou přípravy na Velikonoce. Je to čas zvýšené citlivosti vůči Bohu i lidem, která se také prakticky odráží v každodenním životě. Postní modlitby žalmů obsahovaly velmi vhodný prostor pro ztišení se, modlitbu, žehnání druhým, následnou praktickou pomoc a obnovu svého života. Modlitba se skládala ze znamení kříže a modlitbě k Duchu svatému, krátkého uvedení do žalmu, z chórové modlitby žalmu, zamyšlení nad Božím slovem, z chvíle tiché modlitby. Pak jsme mohli skrze chat sdílet to, co nás ze žalmu oslovilo a modlit se za to, co máme na srdci. Po společné modlitbě Otčenáš jsme obdrželi požehnání a vyslechli si vylosovanou postní výzvu na další den. Výzvy byly zajímavé a praktické, např. modlit se za politika, který nám není sympatický.

Tyto modlitby jsem objevila až na konci postní doby, takže jsem se neúčastnila všech. Ale i těch pár, co jsem viděla, stály za to. Měli jsme pěkné internetové společenství a ač jsme si všichni přáli vidět se naživo, byli jsme za všechno vděční. Při poslední nádherné závěrečné Postní modlitbě žalmů ukápla i slzička. Věděli jsme ale, že nyní nastává doba povelikonoční, takže jsme se opět mohli těšit na novou etapu Božího působení v našich životech a farnostech. Díky ekumenickému charakteru modlitby jsem měla také možnost „setkat se“ i s člověkem, kterého jsem znala z prostředí adventistické církve. Připravil si pro nás zamyšlení i úvod do žalmu. Já už jsem si nic nestihla přichystat, neboť pořad se chýlil ke konci. Mezitím jsem měla pracovní povinnosti, které neumožňovaly vhodnou přípravu.

Silným momentem pro mě byly chvíle tiché modlitby, kdy jsme četli v tichu probíraný žalm a nechali se osobně oslovovat Duchem svatým. Zmíním 2 případy takového oslovení, i když jich bylo mnohem více. V 36. žalmu ke mně promluvil zvláštním způsobem 10. verš:

„Neboť u tebe je pramen života, díky tvému světlu vidíme světlo.“

Člověk může pít z různých pramenů – z pramene znečištěného nebo z životadárného pramene. Zdroj, ze kterého člověk pije, určuje, zda se člověk stane pro sebe samotného a pro své okolí otrávenou studnou, která přináší smrt, nebo pramenem lásky, který přináší život. Žalm říká, že ten pramen života je u Boha, který je světlo, a díky tomu ani my nemusíme v horské překážkové dráze našeho života sejít z cesty.

Žalmista opěvuje Boží milosrdenství, které nazývá básnickými obraty (útočiště ve stínu tvých křídel, proudy rozkoší atd.). Žalm konstatuje, že pramen života je u Boha. Samotná existence tohoto pramenu však člověku nepomůže, pokud z něho nebude pít. Pijme tedy hojně, ať se nestaneme svévolníky, o jejichž údělu 36. žalm také informuje.

Tento žalm mi připomíná, že Bůh je pramenem oživujícím a není třeba chodit k děravým cisternám.

V 46. žalmu mi vysvitl 6. a 12. verš:

„Řeka svým proudem oblažuje Boží město, svaté příbytky Nejvyššího. Bůh je uprostřed něj, nezhroutí se. Bůh mu přijde na pomoc hned za rozbřesku.“

„Hospodin zástupů je s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův.“

Jak je uvedeno v biblické poznámce, Jeruzalémem neprotékala žádná řeka. Řeka je obrazem nevysychajícího proudu Božích požehnání. Útoky od nepřátel na město začínaly už za rozbřesku, a proto Bůh přichází na pomoc už v časných hodinách. P. Petr Soukal také uvedl, že v chrámě na Sijónu probíhaly v časných hodinách důležité oběti. Často to byly i věštby, co se stane, a na co se má lid i král připravit.

Pokud je Bůh hradbou Jeruzaléma, může být i hradbou naší a už od časného rána zklidňovat hukot rozbouřeného moře, které v našich životech někdy dominuje. A opět nestačí pouhá existence opevněného města, ale je třeba v tomto městě bydlet.

Tento žalm je znamenitým ujištěním, že Bůh je útočištěm i silou pro toho, kdo o to stojí.

Pokud litujete jako já, že jste se v době postní nemodlili více žalmů, nezoufejte. Všechny Postní modlitby žalmů jsou zaznamenány na youtubovém kanálu Dona Pietra a lze se k nim vrátit zpětně. Už to bude bez sociální interakce, ale na osobní ztišení a načerpání energie je to výborné. A třeba se budeme modlit žalmy častěji i mimo dobu postní. Žalmy obsahují lidskou hloubku emocí, rezonují s nimi a mají moc promlouvat do různých situací našeho života.

Závěr

V pandemii jsem také jistým způsobem pracovala. Nebudu to rozvádět, není to důležité dávat na internet. Po náročném období jsem cítila únavu jako mnoho lidí, se kterými jsem komunikovala. Nejúnavnější pro mě bylo asi sledovat internetové přestřelky na sociálních sítích, proto jsem to časem podstatně omezila a zjistila jsem, že jsem neprohloupila.

Pokud shrnu pandemické závěry, vyvstává mi na mysli pár klíčových věcí:

Každý jednotlivec se může rozhodnout vnášet do církevního společenství i svého okolí nebeské království.

Můžeme se rozhodnout využívat sociální sítě a moderní technologie k bohulibým účelům.

Rozhodnutí pít z pramene života zachrání (i věčný) život nám, ale bude z něho mít užitek i naše okolí.

Jsem vděčna Bohu, že nás v této době neopustil a ukazoval nám cestu, jak dál. Tak nám všem přeji, abychom slyšeli jeho hlas a řídili se jím. A modleme se žalmy :-).