Tři koronavirové postřehy

Milí čtenáři,

podělím se s vámi o tři postřehy současného dopadu koronavirové situace na církev.  

Nejprve podotýkám, že si vážím všech lidí, kteří pomáhají, ať už jsou to lidé věřící či nevěřící, zaměstnanci nebo dobrovolníci. Ať už jsou to lidé „v první linii“ (zdravotníci, hasiči, policisté atd.) nebo lidé, které není tak vidět (různí dobrovolníci, ti, kteří šijí roušky, popeláři, dělníci, sanitářky, maminky atd.). Je úžasné pozorovat, jak Česko mobilizuje své síly a zapojuje se do boje s Covid-19. Na druhé straně jsou pak ti, kteří situaci zneužívají, ale těm se nechci věnovat.  

První postřeh:

ČR přijala řadu radikálních opatření, aby se co nejvíce zamezilo šíření viru mezi lidmi a získal se potřebný čas k vybavení nemocnic a podobných zařízení. Tato opatření nejsou příjemná ani pro společnost ani pro církev, ale chci vyzvat a povzbudit k jejich respektování a nezlehčování situace. Jako není dobrá zbytečná panika a poplašné zprávy, není dobré ani zlehčování a bagatelizování situace.

Někteří lidé se nechávají slyšet, že koronavirus je „něco jako chřipka“ nebo ve srovnání s pandemiemi minulosti je to jen „rýmička“. Mám za to, že komentáře v takovém duchu jsou nevhodné, protože (věřím, že nevědomě) prokazují neúctu k těm, kteří této „rýmičce“ již podlehli nebo s ní právě bojují. Někteří lidé zasažení Covidem-19 nepociťují žádné příznaky, někteří jsou v těžkém stavu. Záleží na více faktorech, které se spolu sejdou dohromady.

Česko má v současné chvíli 16 mrtvých a když budete číst tento článek o den později, může to být zase jinak. Myslím, že pro žádného pozůstalého není útěchou, když se někde dočte o koronaviru, že to je jen „rýmička“ či „chřipka“. V Itálii, ve Španělsku, v USA a dalších zemích je situace daleko horší než u nás. Když si vezmeme např. Itálii, zdravotníci jsou naprosto vyčerpaní, krematoria nestíhají a mrtvé tam nepočítají. Souhlasím s tím, že v minulosti existovaly pandemie nesrovnatelně většího rozsahu, ale bagatelizace této situace z úst některých lidí je nešťastná.  

Vezměme také v úvahu, že dnes máme mnohem lepší zdravotní péči než kdysi a čísla nakažených mohou být ve skutečnosti vyšší, než se uvádí. Dokázali jsme si někdy představit, že např. civilizované Španělsko bude muset nechat umírat lidi nad 75 let pro nedostatek respirátorů, přetížený personál a že nebudou stačit lůžka v nemocnicích? Dále nebudu pokračovat.

V této souvislosti vítám prohlášení vedoucích církve, protože jsou si vědomi vážnosti situace a nepodceňují její dopad na své členy. Zatím přesně nevíme, jak velké dopady to bude mít, jen tušíme. Současná situace celostátní karantény může dát zabrat i křesťanům, protože zde na něco takového nejsme zvyklí. Myslím si, že není dobré situaci podceňovat a zlehčovat alespoň z ohledu k těm druhým. Z ohledu k těm, kteří pomáhají v první linii a vidí to, co ostatní vidět nemohou, anebo k těm, kteří již někoho blízkého ztratili – týká se to i věřících lidí. Nikdy nemůžeme vědět, kdo nás poslouchá nebo čte náš článek.

Nejde mi o vytváření paniky, o to nemám zájem. Centrem života Božího lidu nemusí být Covid-19, ale náš Pán. A to i tehdy, pokud se koronavirus přímo dotýká našeho života. Víme, kde je naše naděje, komu jsme uvěřili a evangeliem můžeme pozitivně „nakazit“ i druhé. Nakazit radostí, pokojem a důvěrou v našeho Pána, který za nás zemřel a byl vzkříšen. Určitě nechci vytvářet sebeobraz dokonalé křesťanky nepodléhající emocím, jen jsem přesvědčena, že v Pánovi je naše radost a naděje i v těžkých chvílích i ve smrti.

Druhý postřeh:

Církev se dostala do situace, na kterou není v ČR zvyklá. Oproti tomu je v mnoha krajinách světa tvrdé pronásledování křesťanů a církev žije řadu let v „podzemí“. Ranní modlitby v jeskyních, bohoslužby za zabarikádovanými dveřmi, nemožnost praktikovat veřejně svou víru, modlitby za „odpadlý Západ“ – to vše je realitou, která je těžká, ale tamní křesťané jsou na ni zvyklí. V těchto zemích přesto postupuje hlásání evangelia rychle kupředu. Je to dáno zřejmě i tím, že je církev oproštěna od nadbytečných věcí i akcí a všechno se točí kolem Ježíše Krista. Neříkám, že všechny věci a akce u nás jsou zbytečné, to jistě ne. Ale přemíra toho všeho je zatěžující a může vytlačovat vztah s Bohem na okraj zájmu, i když to vypadá velmi duchovně.

V podstatě ze dne na den byly církvi zakázány bohoslužby a církev vybočila ze zajetých kolejí. Naše země už zažila dobu, kdy byly církve v ilegalitě a shromáždění se konala buď pod kontrolou státního úředníka, nebo byla zcela skrytá. Podle pamětníků to nebyly lehké doby, ale církev nezanikla, neboť stojí na Boží skále.  Situace s koronavirem je nová v tom, že nejenže nejsou shromáždění, ale trpí i osobní kontakt. Je to dáno nemožností se scházet, protože je zakázán volný pohyb osob, ale např. i kvůli nedoporučení podávat si ruce a vzájemně se dotýkat.  Zejména „haptikové“ mohou pociťovat újmu, ohroženou skupinou jsou stejně tak senioři. Neřadím se mezi haptiky, ale újmu také pociťuji. Lidé se přestali zdravit, nepodávají si ruce a rychle pospíchají pryč.

Dva řidiči autobusů se bavili, jak je to teď neosobní. Do autobusu se nechodí předními dveřmi, ale zadními. Za řidičem je šňůra, za kterou se nesmí vstoupit. Jeden řidič vyjádřil, že teď není vidět, jak se kdo tváří, protože má roušku. Jestli se směje, nebo mračí. Druhý si posteskl, že lidé ani „nezabučí“, když do autobusu vstoupí. Možná i to je pro křesťany příležitost přinést nebe na zem kousek nebe a rozbíjet atmosféru strachu.

Nezpochybňuji krok naší vlády (a myslím, že ani ti řidiči ne) ohledně současných opatření, jsou to opatření nutná. Ale samozřejmě to má dopad i na mě, mezilidský kontakt je divný a odosobněný.

Sociální sítě a internet nyní hrají velkou roli, protože církev může být díky těmto technologiím stále ve spojení. Konají se přenosy, kde káže řečník v prázdném sálu nebo z domova, aby povzbudil svůj sbor. Nebo se pořádají online pořady, lidé si mohou psát a podporovat se. Díky internetu se církev může také zapojit do pomoci potřebným a sdílet se o své nápady pomoci. Díky Bohu za tyto možnosti, kterých v minulosti nebylo. Ale domnívám se, že sociální sítě mohou nenápadně suplovat vztah s Bohem – to je obecná myšlenka. Dokud ještě jede internet, tak to jde, ale co když jednou přijde třeba doba, kdy se bez internetu budeme muset obejít? Když např. ČEZ nebo vítr vyřadí z našich domácností elektrický proud? Budeme nervózní, protože budeme půl hodiny bez Facebooku, nebo budeme vědět, jak ten čas využít jinak?

Přiznám se, že jsem před nějakou dobou Facebook zrušila a hodnotím to jako jeden z nejlepších kroků v životě. Někdo může namítnout, že záleží, k čemu je sociální síť využita, vždyť se skrze ni může třeba i zachránit život a hlásá se tam evangelium nebo vybírají potřebné sbírky. Je to pravda, souhlasím, jsou tam užitečné věci. Díky mobilním aplikacím mohou třeba vznikat kontakty s nabídkou pomoci a lidé se o ní dříve dozví. Internet může být velmi užitečný i pro lidi, kteří se nikam jinam nedostanou, zvláště v této době. Internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Jsou lidé, kteří umějí s internetem zacházet. Ovšem myslím si, že pro řadu lidí jsou sociální sítě nebezpečné kvůli závislosti, kterou vytvářejí.

Pozorovala jsem u sebe příznaky, které později přecházejí v závislost (zvědavost, kdo viděl můj příspěvek, kdo to „olajkoval“, jaké jsou reakce, co se nového děje, nutnost „lajkovat“, aby se dotyčný neurazil atd.). Uvědomila jsem si, že když jsem Facebook neměla po dobu jeho neexistence a pak deaktivace, nepociťovala jsem žádnou újmu. Nevybízím k masivnímu rušení Facebooku, píšu jen svůj osobní postoj. Internetový svět zároveň vytváří prostor pro „anonymní vylévání zlosti“, která pak narušuje smysluplné a bohulibé aktivity. Každý musí zvážit sám, zda použitím sociální sítě či internetu oslavuje Pána, nebo je to pro něj už „droga“, která zabírá více času než modlitby a trávení času s rodinou. Doporučuji pozorovat, zda sociální sítě mysl člověka spíše rozrušují, nebo uklidňují. Zda přivádějí k Pánu nebo od Pána vzdalují. U mě to byl spíš první případ a pokládám za blahoslaveného toho, kdo spadá do kolonky B, má můj upřímný obdiv.   

Rozumějte, výhody internetu také využívám a internet je součástí mého života, vždyť i díky němu vznikl tento článek. Avšak doporučuji rozlišovat ducha stránek, na které chodíme. Ani křesťanský obsah nemusí být zárukou, že se vrátíme ze stránky občerstveni; někdy to působí spíše rozdělení a neklid do duše. Nemám nic proti tomu, když Duch svatý skrze stránku/článek mluví a ukazuje, co je zlé v našem srdci, když nás usvědčuje, i když to není příjemné. Ale tento Duch dává vždy i východisko, kdežto stránky/článek, kde je jen kritika a člověk se vrací zadupán do země autorovým projevem, nejsou dle mého názoru k oslavě Boží.

Myslím, že tato doba se dá do jisté míry brát jako doba milosti, neboť přímo vybízí k tomu, abychom zintenzivnili náš vztah s Bohem i se svými blízkými. Někteří pracují v ještě náročnějším režimu než před karanténou, ale jiní mají více času. V samotě se skrývá síla. Samota může zabít nebo posílit. Od jednoho člověka jsem se naučila v době před koronavirem tzv. „výjezdy do samoty“. Člověk je úplně sám s Bohem a s Biblí, případně s tužkou a zápisníkem v ruce.  Všude nás obklopuje hluk, protože člověk se bojí samoty, nechce na sebe nechat působit ticho. Jenže v tichu mluví Bůh. Mluví k nám, mluví osobně. Co když nám Pán vzal společenské kontakty, abychom konečně „byli s Ním“ stejně jako apoštolové, kteří s Ním nejprve trávili čas a pak vyšli „do ulic“? Abychom zaslechli, co k nám osobně Duch Svatý hovoří? S Bohem se dá mluvit i v hluku, ale ticho je léčivé a církev je hlukem přehlcená.

Tento čas je náročný. Ale zároveň je to čas, kdy se církev rozhoduje, komu bude sloužit. Kéž by prohlásila s Jozuem: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu” (Joz 24,15)!  Možná se i stane, že se otevřou srdce lidí, která byla doposud zavřená. Tato doba zároveň ukazuje, na čem opravdu záleží a všechny „pseudojistoty“ padají. Někdy nám Pán musí vzít dokonce i církev, abychom Ho vzali na vědomí a On se stal naší jedinou jistotou.

Na jednom shromáždění vyprávěl bratr o své misii. V dalekých místech, kde bratr a jeho tým slouží, nemají z bezpečnostních důvodů telefony ani vysílačky, nemají nic. Jsou od sebe vzdáleni stovky kilometrů, ale Duch svatý jim dává vždy vědět, kdy se mají modlit, za co a za koho se mají modlit. Pán je někdy budí v noci a hovoří k nim. Tito lidé zažívají útoky nepřítele na Boží dílo, které konají, ale zároveň jsou svědky něčeho podobného jako ve Skutcích apoštolských. Chvála Pánu za každého, kdo se Mu denně vydává do služby a nemusí to být jen viditelná služba, ale i služba zdánlivě nenápadná.

I když církev pomáhá, jak může, z části se ponořila do samoty. Tato „nevýhoda“ se může stát její „výhodou“, kterou si Pán použije k tomu, aby Ho církev lépe poznala a byla schopna naplňovat s radostí Jeho vůli, nikoli svoji. 

Třetí postřeh:

Koronavirus podnítil k novému zamyšlení jak věřící, tak nevěřící. V církvi se znovu vynořují apokalyptické vize a otázky, což je v pořádku. Problematické však mohou být interpretace, které neberou v úvahu původní záměr textu, ale jsou založeny na konspiračních teoriích, které hledají, kdo může za současný stav. Objevují se i hlasy, které říkají, že současná situace bude zneužita k nadvládě elit. Jistě, zneužít se dá úplně vše. Nyní však není doba, kdy je potřeba zatěžovat mysl lidí. Někteří věřící mohou mít totiž tendenci soustředit se na konspirační teorie místo na očekávání návratu našeho Pána. Nebudu zde nyní dělat teologické rozbory a vykládat Boží jednání či knihu Zjevení. K apokalyptickým vizím teď jen tolik: Myslím si, že žijeme v době tzv. „porodních bolestí“, do kterých spadá i Covid-19, ale je to jen má osobní úvaha.  

Tzv. „malé apokalypsy“ (Mt 24, Mk 13, Lk 21) nám pomáhají orientovat se v čase, kde se asi přibližně nacházíme. Doslova zapovídají nějaké přesné stanovování času, natož konkrétního roku, kdy se Ježíš vrátí. Spíše vedou k ostražitosti a k zaměřenosti nikoli na katastrofy, ale k soustředěnosti se na Ježíše Krista. Varují nás před nebezpečím, abychom bděli a „rozpoznali čas“ a nebagatelizují. Ukazují, že Pán o všem ví a nic se neděje bez Jeho strpění. Vedou k naději, která je hlavním jádrem těchto popisů. Když se toto všechno začne dít, máme se napřímit a zvednout hlavy, neboť naše vykoupení se přiblížilo! (Lk 21,28). Zajímavostí je, že pro věřící v rané fázi církve byla apokalyptická literatura útěchou a nadějí, nikoli ochromujícím prvkem.

Skutečně můžeme vidět, že lidé zmírají strachem, co na svět přichází. V těchto dnech jsem zaznamenala několik příležitostí ke svědectví evangelia. Tím se nechválím, jen si myslím, že tomu nahrává i tato doba. Církev může do atmosféry strachu přinášet pokoj. A i když nás Covid-19 jako věřící lid od sebe izoloval, žádná izolace není tak silná, aby nás oddělila od nebeského zdroje:

„Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.” (Žid 4,14-16)

Vyznávám, že nejsem superduchovní člověk, kterým nikdy nic neotřese, protože by to nebyla pravda. Každý z nás má své boje a zápasy, tedy i já. Když jsem však uvěřila tomu, že mě Pán opravdu miluje bez ohledu na to, zda mě lidé mají rádi nebo ne, zažívám Jeho pokoj. Zápasím-li s hříchem, vždy je to o vlastní žádostivosti v nějaké věci, nikoli proto, že by Pán pokoušel. Satan má radost, když nás může pokoušet. Život křesťana doprovázejí různé těžkosti, kterých nás Pán nezbavil, protože slouží k našemu růstu. Některé těžkosti si děláme sami, za některé nemůžeme. Bez těžkostí není ani růstu, ani radostí. Proto zapomeňme na evangelium prosperity a odhoďme ho do koše, kam patří.

Nemusíme hledat důkazy Boží lásky v evangeliu prosperity, ale v evangeliu kříže. Tam se Boží láska projevila v celé plnosti, připomínejme si to dnes a denně, nejen o Velikonocích, které letos budou zřejmě bez bohoslužeb. Tam na kříži se vyřešila naše minulost a ve vzkříšení našeho Pána je naše budoucnost. Kříž ukázal, že hřích se nedá bagatelizovat, ale pouze odsoudit. Ale když zhřešíme, máme u Otce Přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého (1 J 2,1).

Již asi dva roky přemýšlím nad misí Jana Křtitele a Ježíše Krista. Oba dva svou misi začínali slovy: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.” Pokání bývá přehlížené, ale je to jeden ze základních „pilířů“ křesťanova života. V tomto „institutu“ se projevuje Boží milosrdenství. Když byl Daniel v Babyloně, v 9. kapitole vyznává hřích svůj i hřích Izraele a dovolává se Božího milosrdenství uprostřed cizí země, kam byli Židé vysídleni. Ačkoli i Daniel nesl následky hříchu Izraele, neochvějně se Božího milosrdenství držel. Věděl, že to je jediné, na co se může odvolat. Znal svého Pána a věděl, že je spravedlivý, ale zároveň milosrdný! A Pán k němu posílal své posly…

Rozloučím se v době koronavirové Ježíšovými slovy:

„Svůj pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé.”

(J 14,27)