V Boží ruce

Dnešní doba klade tlak na výkon, pracuje se ve dne v noci. V některých zaměstnáních jsou noční směny nutné, protože nelze nechat lidi bez odborného dozoru a pomoci. Mám na mysli např. pacienty v nemocnicích, seniory v domovech důchodců, děti v kojeneckém ústavu atd. Policie také nemůže vždy počkat, až bude ráno, protože musí zasáhnout okamžitě. Takových zaměstnání s nezbytně nepřetržitým provozem existuje mnoho, stručně uvádím jen pár z nich. A to ani nemluvím o „nočních směnách“ člověka, který se stará o osobu blízkou. Lidem v těchto povoláních a službách patří velký dík a obdiv, protože to v řadě případů neberou jako zaměstnání či nutnost, ale jako poslání.

K nočním směnám ve fabrikách mám jiný postoj. Myslím si, že pokud člověk vyloženě nemusí, neměl by si ničit zdraví nočními směnami. Směna ve fabrice není životně důležitá, pro pracovníka je spíše škodlivá. Ve fabrice zpravidla není možnost odpočinout si, zdřímnout si, být pouze v režimu pohotovosti; tam se musí jet na plný výkon a norma se musí splnit. Práce v takové firmě může být dobře ohodnocena, o pracovníky se tam mohou po finanční stránce výborně starat, nicméně lidskému zdraví to tak jako tak neprospívá. A pokud ta práce dobře ohodnocena není, je frustrující takhle fungovat jen kvůli vyšším ziskům našeho chlebodárce. Existují lidé, kteří si noční směny pochvalují, ale neznám jich mnoho.

Před lety jsem pracovala v jednom zařízení s nepřetržitým provozem. Byla to zajímavá, ale někdy i náročná práce s mladými lidmi. Noční směny si začaly po čase vybírat svou daň – narušený biorytmus, přibírání na váze, nesoustředěnost a další. Dvanáctihodinové směny byly nastaveny tak, že jeden den člověk odpracoval denní směnu, druhý den noční, v ideálním případě pak byly dva dny volna, a pak takto znova. Někdy bylo i třídenní volno, ale stávaly se i situace, že onemocněli pracovníci, a ti, kteří zůstali, to museli táhnout (včetně vedoucí) za ně. I já jsem se ocitla v pozici, kdy to za mě obětaví pracovníci museli táhnout, když jsem si zlomila kotník. V takových případech se obvykle povolával záskok, ale protože ta práce byla vysoce odborná, záskok musel projít měsíční přípravou, nemohl pochopitelně začít fungovat okamžitě samostatně.

To zaměstnání bylo zajímavé, inspirativní. Zvláště při řešení krizových situací jsem vnímala, že mi Pán pomáhal a dával moudrost ke zvládnutí věcí, vždycky jsem mu za to děkovala. Byla to jedna ze zajímavých prací, ve kterých jsem se učila spoléhat na Hospodina, očekávat Jeho pomoc a radovat se z pokoje, který mi On hojně poskytoval.

Mám za to, že právě náročné životní situace jsou příležitostí učit se radovat z Boží přítomnosti navzdory okolnostem. V dobách klidu se pak učme nezapomínat na Boží dobrotu a věrnost a být z celého srdce vděčni. Prvotní církev se vyznačovala mimo jiné i tím, že jí těžkosti nezabránily prožívat vnitřní radost, která pak prosakovala ven. Tuto skutečnost vidíme například u Pavla a Silase, když jim bylo vysázeno mnoho ran holí, a poté jim byly ve vězení dány nohy do klády. Co Pavel a Silas dělali? Ptali se „Bože, kde jsi?“ Ne! Oni se modlili a zpěvem oslavovali Boha! Výsledkem bylo, že žalářník byl spasen i s celým svým domem. I v prvotní církvi existovali mučedníci, např. Jakub, Štěpán a mnoho dalších, jejichž krev skrápěla zemi. Přesto církev rostla a její víra nebyla rozhodně založena na intelektuálním pochopení dogmat, ale na živém, osobním setkání s Kristem. O Něm svědčili a pro Něj byli ochotni zemřít; stejně tak, jako naši současní bratři a sestry v podzemních ilegálních církvích ve světě. Ale oni mají převzácný poklad – i když jsou pronásledováni, světem zapomenuti, mají hlad a trpí zimou, svět jich není hoden, jsou unaveni, přes to všechno prožívají Kristův pokoj, který dává člověku sílu jít dál a spočinout v Pánově náruči.

Kristův pokoj je nabídka spásy. Pokud jsme na ni kladně odpověděli, žijeme v pokoji, který vydává v našich životech dobré ovoce. To neznamená, že už nikdy nezažijeme úzkost, že nebudeme mít žádné starosti. Možná ještě několikrát padneme, než se naučíme odevzdávat starosti do Božích rukou. Boží pokoj znamená, že nás ty starosti nepřeválcují, protože nebudou ovládat naše srdce. Církev má někdy tendenci v dobách těžkostí hledat lidská řešení, a modlitba k Pánu je až tou poslední instancí, teprve když všechno ostatní selže. Možná i proto je církev duchovně slabá. Tam, kde se církev společně modlí, je duchovně silná, nepřemožitelná a má moc zasahovat okolí evangeliem. Ostatně, v apoštolském listu je výzva, ať v našich srdcích vládne pokoj Kristův, protože k němu jsme byli povoláni v jednom těle. A máme být vděčni.

Když se vrátím k tomu zaměstnání, odešla jsem z něj po pár letech. Jedním z důvodů byly noční směny, které jsem sice měla ráda, ale zdravotně mi nevyhovaly. Nastoupila jsem do diametrálně odlišné práce, o které jsem věděla, že se tam v noci nepracuje. Po pár letech se však v mé nové práci začaly objevovat pokusy zavést noční směny. Mezi prvními pracovišti s nepřetržitým provozem mělo být to naše, ale zatím na bázi dobrovolnosti.

O zavedení nočních směn na našem pracovišti jsem se dozvěděla krátce před mým odjezdem na dovolenou. Tato zpráva mne nepotěšila, ale už jsem byla zvyklá předkládat Pánu nejen své radosti, ale i starosti. Modlila jsem se s důvěrou, že všechno je v Pánových rukou a On zařídí věci podle své vůle. Pán mi odpověděl hned v té modlitbě, promluvil k mému srdci něžným hlasem, který mi říkal: „Na tom je krásné to, že to můžeš odevzdat mně a ne sobě.“ Za Jeho odpověď jsem byla velmi vděčná, protože jsem prožila hluboký pokoj, který je jen od Pána. A protože už bylo pozdě večer, usnula jsem v Jeho náručí.

Pak jsem jela na týdenní dovolenou, na které jsem se z našeho pracoviště nestresovala, protože jsem měla v té věci pokoj. Nevěděla jsem, jak to dopadne, co se bude dít, ale věděla jsem, že to nemusím řešit. Když jsem se vrátila do práce, vedoucí mi říká: „Paní Rohalová, v nočních pokračujeme, ale vy chodit nebudete.“ Žádné vysvětlení, nic, prostě jen strohá informace, že já chodit na noční nebudu! Věděla jsem, že je to Pánovo dílo, že On to zařídil podle svého zaslíbení. K nebi se nesly mé chvály díků. Později jsem se dozvěděla, že se na noční směny přihlásili lidé, kteří si chtěli přivydělat a byla oslovena jedna kolegyně, která nabídku přijala.

To není jen jedna zkušenost, podobných svědectví mám více, ale některé si nechávám na osobní rozhovory.

Chválím Pána, který je věrný. Vím, že ať se stane cokoli, má můj život ve svých rukou.

Chválím Pána, který mne učí vstávat, když padnu a který mě učí důvěřovat Mu. Jeho pokoj je totiž vzácný dar, který je nenapodobitelný.

Chválím Pána, který mě zve do radosti své přítomnosti, kterou mne chce obdařit v každém okamžiku mého života a v Němž mohu zažívat hluboký pokoj.

Pán sám je ten největší dar, který byl lidstvu dán.

Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni.  

Kol 3,15