Víra mění životy

Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak je mocné lidské přesvědčení, idea, myšlenka. Je jedno, zda je idea dobrá, nebo špatná. Pozor! Pokud jí věříte, změní se ve skutečnost!

Je logické, že se každý nejraději přátelí s lidmi, kteří jsou mu nějak blízcí. Na tom není nic špatného. V tomto článku bych ráda trochu pouvažovala nad tím, že jsme průměrem pěti lidí, s kterými se nejčastěji setkáváme. Psala jsem o tom v jednom ze svých dřívějších článků, odkaz i s odkazem zde: https://pohledvzhuru.com/strach-nebo-duvera-2-cast/. Platí-li to v pracovní, rodinné, společenské a přátelské formě, platí to zcela určitě také i pro naše duchovní smýšlení.

Duchovní prostředí, které nás obklopuje, tedy např. církev, na nás může mít větší vliv, než si myslíme. Toto duchovní prostředí má vždy nějakou ideu, myšlenku, kterou od něho časem zpravidla přebíráme. Někde jsou ve sborech zaměřeni na vztahy, jinde na E. G. W., jinde na celou „přítomnou pravdu“ atd. Ano, mám na mysli konzervativní adventistické prostředí.

Cítím vděk za to, že jsem dnes věřící. Bůh mě přivedl k víře skrze CASD. Dodnes jsem v kontaktu se spoustou super lidiček, které jsem tam poznala. Věřím, že Bůh pracuje i skrze CASD. Ovšem na druhou stranu musím zmínit specifické smýšlení v konzervativním prostředí, které na lidech v mnoha případech zanechává své důsledky. Abychom si napřed vyjasnili pojmy, tak konzervativními adventisty myslím lidi, kteří berou učení CASD zcela vážně, nepochybují o adventistických doktrínách a snaží se vše dodržovat, jak jim radí E. G. W. Ono to obecně dodržovat nejde, ale tito lidé se o to maximálně snaží. Toto jsou podle mého názoru praví adventisté. V adventismu je více směrů, já považuji za ten nejlépe odpovídající učení adventismu konzervativní jádro a cestu historického adventismu. Dnes bych ideu konzervativního adventismu[1] charakterizovala jako „my máme pravdu“. Jsem přesvědčena, že právě toto černobílé myšlení je na adventismu to, co je pro lidi lákavé a vtahuje je dovnitř společenství.

Každá idea má sílu. Každé společenství, které ideu vytváří, má sílu. Dobrá idea se promění ve skutečnost, špatná idea také. Pokud tomu věříte, dosáhnete toho, co chcete. Myšlenka nezůstane jen ve vás, ale rozšíří se na vaše okolí a bude žít dál, i když vy zemřete.

V mém mládí jsem byla ovlivněna knihami Jaroslava Foglara. Ten spisovatel psal tak poutavě, že ideály, které popisoval ve svých knihách, jsem vzala za své. Řekla jsem si: „Což takhle založit vlastní klub?“ Oslovila jsem tehdy ve vesnici pár kamarádů a kamarádek, oni řekli ano, a klub Kamarádi z vesnice byl na světě. Bylo nás pět. Tři holky a dva kluci. Jako zakladatel klubu jsem se stala jeho vedoucím, což mi dávalo velkou svobodu směřovat klub tam, kam chci. To znamená, že jsem se snažila klub vést k vyšším ideálům, k pravdě, upřímnosti, přátelství atd. Mým vzorem byly Rychlé šípy a já si tak trochu hrála na Mirka Dušína. Svoji pravou ruku – Jarku Metelku – jsem taky získala. Stal se jím Pavel, jeden z těch dvou klučičích členů klubu. Nebyl sice druhý nejstarší, ale jeho vášeň pro klub ho pro tuto funkci předznamenala.  Bral klub opravdu vážně, ráda na to vzpomínám. V klubu jsme plnili bobříky, dělali dobré skutky, vylepšovali fyzickou zdatnost, konali výpravy, plnili Modrý život[2] atd. Dokonce jsme měli i svůj klubový pokřik a kroniku. Od vrstevníků i nevrstevníků jsme sklidili mnoho posměchu, protože Rychlé šípy byly už nemoderní a byly brány jako nepříjemně kladné postavy. Byli už „out“, prostě takoví mimozemšťané. Když jsem třeba jela někam s Pavlem na kole, tak na nás místní výtržníci pokřikovali z okna. Já jsem jim říkala Bratrstvo Kočičí pracky[3], i když oni žádný klub neměli, jenom nás tak dráždili.

Klub fungoval i přes nepřízeň okolí a postupně začalo docházet k zajímavému jevu. Ti, kteří se tomu dříve smáli, se chtěli stát členy nebo aspoň něco s námi zažít. Vážní zájemci o členství byli výhradně kluci. Klub měl přísná pravidla pro vstup a jedním z nich byla slušná mluva. Tu žádný zájemce o členství nesplňoval, ale rozhodli jsme se dát jim šanci. Jednoho zájemce jsme „nenápadně“ převychovávali vždy po cestě do školy. Měla jsem připraveno dvanáct lekcí, z nichž první bylo téma pozdravu. To jako že lidi se mezi sebou zdraví a že je slušné zdravit :o). Klučina byl ale inteligentní a brzy pochopil, o co se jedná, ale i přesto vydržel celé tři týdny mluvit slušně (aspoň před námi), aby se mohl podívat do klubu. Jako člena jsme ho nepřijali, ovšem té snahy jsme si vážili. Kontakt jsme s ním pak dále udržovali, mohl být v klubu tzv. hostem.

Další zájemce nás přesvědčoval, že pomlátil v lese dvacet lidí, kteří ho napadli. Žádný dojem na nás tím neudělal. Byl to místní zloděj, ale zúčastnil se s námi pár akcí. Říkali jsme si, že je super, že ho idea klubu oslovila. Chlapec měl ale před odstěhováním se někam dál, takže jsme ho do klubu nepřijali.

Jednou se Pavla kamarádi ve škole ptali, jestli by se k nám mohli připojit při stavění můstku ze dřeva přes potok. Radili jsme se o tom s Pavlem, a já jsem tehdy řekla podmínku, že ano, pokud budou slušně mluvit. Pokud uslyším jedno sprosté slovo, tak je hned vyhodím. Nevěřila jsem, že to vydrží, ale oni si na své mluvě dali skutečně záležet a mohli s námi strávit celý den. Jejich ruka k dílu nám přišla vhod. Dřevěné můstky přes potok jsem jinak většinou stavěla sama s Pavlem, protože holky to moc nebavilo. Jednou nás v lese za keříkem špehoval ten kluk, co jsme ho učili zdravit. Jenže pro svou „misi“ si vzal ostře červenou mikinu, takže byl vidět na sto honů daleko. Nemohlo nám uniknout, že se ten keř „přesunuje“. Neutuchající zájem našeho „tajného“ příznivce nás tak dojal, že jsme ho nakonec pustili k zatloukání hřebíků.

Až zpětně za léta jsem si uvědomila, že naše idea či víra neovlivňuje jen nás samotné, ale oslovuje i jiné lidi. Jsme tím, s kým se stýkáme. Jsme tím, čemu věříme, co čteme. Proč se z vysmívané věci stane najednou takové lákadlo? Protože je za tím idea, myšlenka, které věříme a podle toho se chováme. V případě toho klubu to byla idea lepšího světa. Jen podotýkám, že v té době jsem nebyla věřící. Tak silné je přesvědčení. A oč silnější musí být náboženská idea, myšlenka! Ta je pak nepřekonatelná! Třeba Daeš[4] má taky ideu, podle které se bohužel řídí. A i když by byl oficiálně vymýcen z povrchu země, obávám se, že jeho myšlenka zde zůstane.

Takže ač je vaše přesvědčení dobré, nebo zlé, vždy to má odraz nejen na vás, ale i na lidi kolem. Nepovažuji svoje zážitky za nějaké dogma, jen jsem tím chtěla vyjádřit, že lidské přesvědčení má sílu i bez Boha, natož pak s Bohem!

Idea adventismu má také sílu, zvláště toho konzervativního. Hluboce se dotýká všech lidí, kteří jí věří, a přetváří je ke svému obrazu. Bylo by chybou domnívat se, že konzervativní adventisté nemají zájem sloužit Bohu. Znám i mezi těmito lidmi fajn členy, které jejich víra nepřeválcovala a zůstali především ve styku s okolím křesťany. Ovšem nepodlehnout pocitu „my máme tu pravdu“ se nedaří každému. Velké množství konzervativních adventistů ovlivňuje učení adventismu spíše negativně. Tyto lidi nepovažuji za fanatiky, ale za produkt učení adventismu. Nevysmívám se jim, některých si hluboce vážím. Tímto článkem vyjadřuji, že idea přijatá konzervativními adventisty je ovlivňuje více, než si myslí. Stejně tak ovlivňovala mne. Je třeba věci nazývat pravým jménem, avšak v Kristově duchu.

Zde popíšu standardním písmem, jaké jsem měla přemýšlení uvnitř adventismu. Kurzívou je označeno moje nynější přemýšlení:

 1. Jestliže ostatní nepřijímají poselství Písma (rozuměj poselství adventismu), je to jejich hřích.

Jestliže ostatní nepřijímají poselství Písma, může to být sice jejich vzdor, ale to poselství se jim taky může předkládat v nepřijatelném hávu. Anebo toto poselství může předkládat člověk, kterému je těžko věřit.

 2. Bůh dopouští zlo, aby se později ukázalo, jak byl „hodný“ a že jinak to nešlo.

Nevím detailně, jak je to se zlem. Rozhodla jsem se věřit Bohu navzdory tomu, co se ve světě děje. Věřím, že jednou bude zlo definitivně poraženo. To ale neznamená, že nemám žádné otázky. Zatím může každý přispět malým „dobrem“ ve „zlém“ světě.

 3. Nejdůležitější je pravda. (Rozuměj „přítomná pravda“, ne Pravda s velkým P.)

Nejdůležitější je Pravda s velkým P. Nemůžeme ji uzavřít do definicí, jak by měla vypadat a jak se chovat.

 4. Rocková hudba je špatná.

Věřím, že není špatný jeden styl hudby. Popová hudba může být ještě škodlivější. Tak jako Bůh působí v hudbě, působí v ní i satan a bylo by naivní myslet si, že v hudbě po něm není slechu. Označení jednoho konkrétního hudebního za špatný je ovšem zkratkovité.

 5. Jsem v církvi, která je vrcholem reformace, žádná nemá takové poznání pravdy.

CASD není na vrcholu reformace, spíš by reformaci sama potřebovala.

 6. Jsem součástí společenství, které má pravdu.

Nyní nejsem členem, ale cítím se být aspoň malou součástí společenství, které netvrdí, že má pravdu, ale je v procesu hledání Pravdy.

 7. Všichni, kdo se v poslední době nestanou adventisty, nebudou spaseni.

O spasení rozhoduje Bůh. Spasení se nekoná na základě příslušnosti k denominaci.

 8. E. G. W. je pravý prorok a má ve všem pravdu.

E. G. W. je jednou z náboženských spisovatelek. Nic víc, nic míň.

 9. Nejdůležitější je zachovávání Desatera a chození do sboru.

Desateru nepřísluší přehnaná pozornost, lépe je zaměřiti se na Novou smlouvu. Návrat k zachovávání Desatera místo přijetí milosti je krokem zpět.[5] Chození do sboru nemůže člověka spasit, i když nějaké společenství je potřeba.

 10. Kdo odejde od adventistů, je na špatné cestě.

Odchod od adventistů může být v životě požehnáním.

 11. Nejdůležitějším bodem z Desatera je sobota.

Nejdůležitějším bodem z Desatera není nic. V Novém zákoně je nám ukázán komplexnější pohled na principy chování, které se Bohu líbí. A zachovávání soboty tam není…

 12. Nebudeš-li dávat desátky, Bůh Ti nepožehná.

Jakmile jsme desátky přestali dávat, naše příjmy vzrostly.

 13. Člověk se nemá starat o to, jak se s desátky nakládá. Pokud by církev s penězi špatně hospodařila, bude za to zodpovědná ona, ne členové.

Právě naopak. Člověk má povinnost starat se o to, kam přispívá svými penězi. Pokud člověk s hospodařením nebo chodem organizace nesouhlasí, nemá ji finančně podporovat. V opačném případě se na kritizovaném chování organizace podílí. 

 14. Konzumace masa je nepřijatelná.

Vegetariánství je mi velmi sympatické, ale konzumaci masa Bible nezakazuje.

 15. V sobotu by se nemělo cestovat.

Pokud by se v sobotu nemělo cestovat, bylo by třeba vynechat návštěvu sboru…

 16. Do kina se nemá chodit.

I v kině se dá zažít silný duchovní zážitek. Pro někoho třeba při sledování „adventistického“ Hacksaw Ridge od Mela Gibsona.

 17. V sobotu se nemá trávit čas žádnou světskou záležitostí, např. čtení novin, televize, sport atd.

Neexistuje „světská činnost“. S Bohem si můžeme povídat i při umývání nádobí. Je však vhodné mít aspoň jeden den více času na rodinu a na společenství víry.

 18. Musím každému svědčit, aby ten dotyčný nezahynul.

Spasení dotyčných nezávisí na mně. Bůh si může ke svědectví použít i jiného člověka. Pokud jsem nepoužitelná já, Bůh může nechat promluvit kamení. Je však super a žádoucí, pokud je člověk Ježíše tak plný, že svědectví z něj vychází přirozeně a má druhým co předat…

 19. V římskokatolickém kostele si nemám sedat do lavice (např. při pohřbu), lepší je stát vzadu, když už tam musím být.

Nemám problémy navštěvovat římskokatolický kostel. Často je v něm větší klid než ve sboru.

 20. Nejdůležitější je mít pravdu.

Nejdůležitější je být použitelný ve službě…

Tak to jen tak ve zkratce. Výčet není celý. Měla jsem možnost poznat konzervativní adventismus i ten liberální. Po čase jsem začala být uzavřená v adventistickém konzervativním myšlení a vnímání až tak, že jsem byla pro lidi mimo církev nesrozumitelná. Například jsem byla s Pavlem u jeho tety o ona se mě ptala, co chci v životě dělat. Odpověděla jsem, že chci sloužit. Teta pozvedla obočí a zeptala se: „Prosím?“ Tuto větu bylo ještě třeba přeložit do češtiny.

Nebo jednou přijel kamarád, že potřebuje půjčit auto. Byl pátek 22 hodin a podle adventistického vnímání probíhala sobota. Hodila jsem mu klíčky s tím, že se mu budu věnovat až po sobotě. Jenže on trval na tom, abych jela s ním, že nechce jet sám. Jela jsem tedy s ním. Měl nějaké problémy se svojí holkou a my jeli „na sledovačku“. Kamarád pak byl u mě ještě několikrát, potřeboval o něčem mluvit, i když byla sobota. Dopadlo to dobře, kamarád se oženil :o).

Na Teologickém semináři se pak moje vnímání světa více posunulo k větší toleranci k druhým. Bylo to také prostředím a lidmi, se kterými jsem se stýkala.

Je svatá pravda, že kdo chce být milionář, nechodí pro radu k lidem s podprůměrným příjmem. Kdo chce mít dobré manželství, nechodí pro radu k lidem, kterým to nefunguje. Kdo se chce oženit, nechodí pro radu k nezadaným. Kdo je vizionář, nestýká se s lidmi bez náplně života. Kdo chce být pozitivně naladěn, musí opustit škarohlídy.

Myšlení člověka se v průběhu života mění. Člověk nemusí být zrovna přelétavý, ale zraje. Zraje jako víno. Změny mohou být pozitivní i negativní. Nejhorší je, když člověk pouze funguje, ale nežije. To, s kým se stýkáte, vás ovlivní v přítomnosti a bude vás to ovlivňovat i do budoucna. A přestože jste lidmi, kteří mají druhým co dát, doporučuji každému vážit si sám sebe. Myslím tím, abyste měli odvahu říci „ne“ ideám, s nimiž se již neztotožňujete. I když třeba nikam neodejdete, hledejte dál Boží vedení. Někdy to může naopak znamenat i odchod ze systému, který vám bere energii. Pak se nebojte z něho vystoupit. Jste tím, s kým se stýkáte. Tito lidé vám předávají své ideály a vy zase jim své. Zhodnoťte, zda vás vaše okolí inspiruje. Pokud ano, ptejte se k čemu. Položte si otázku, zda se máte šanci v tomto okolí někam duchovně posunout a jestli vás vaši spolubratři a spolusestry podpoří. Vím, na těch lidech vám záleží stejně tak jako mně, a chcete jim být prospěšní. To je v pořádku. Pokud ovšem zjistíte, že ve svém duchovním společenství nežijete, ale pouze přežíváte, stáváte se nepoužitelnými figurkami, protože nemáte šanci nikoho oslovit. Autentický je jenom ten člověk, který má myšlenku, ideu a za tou jde. Pokud své myšlence věříte, změní se ve skutečnost s širokým dopadem na ostatní. Pokud své myšlence dostatečně nevěříte, jste odsouzeni přijmout myšlenku někoho jiného, která se časem stane vaší vlastní. Jste odsouzeni žít v cizím světě, žít cizí ideu.

Jsem už přes tři roky mimo adventismus a dnes na něj nahlížím pohledem zvenčí. Pokud je člověk uvnitř, těžko si uvědomí, jaké má to učení dopady. Občas jsem slýchala z liberálnějšího spektra, že se to nedá brát všechno tak vážně. Byl to rozumný názor, ale na co je mi víra, která se nedá brát tak vážně? Vždyť je to paradox! Nehorší na tom je, že konzervativní adventisté se obtížně „probouzejí“ a oslovují, protože mají odpověď na všechny vaše námitky a ani nepřemýšlí o tom, že by něco mohlo být jinak. Buďte k nim ohleduplní a trpěliví, u Boha je možné vše! Pokud už vás přežívání v adventismu neoslovuje, je dobré stýkat se s lidmi, kteří vás mohou inspirovat i v duchovní oblasti. Jednou pak můžete být právě vy těmi, kteří budou inspirovat druhé, pokud jimi ještě nejste.

Pokud přemýšlíte, odkud se bere specifické smýšlení konzervativních adventistů, tak si myslím, že je to ze samotného učení adventismu. Pokud zažíváte jakékoli negativní dopady tohoto smýšlení na vlastní kůži, já to vnímám tak, že z negativního učení těžko vznikne pozitivní ovoce a naopak.

Lidské přesvědčení, víra, idea má sílu i bez Boha, natož pak s Bohem! Zvolte si dnes, komu chcete sloužit. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!“

[1] Toto označení „konzervativního adventismu“ vystihuje moje přemýšlení, když hovořím o konzervativních adventistech.

[2] Kdo to nezná, zde je to velmi dobře popsáno: http://www.redfox.estranky.cz/clanky/modry-zivot.html

[3] To je pravý opak povahy Rychlých šípů. Byli pověrčiví a zbabělí.

[4] Jedná se o teroristickou organizaci nazývající se Islámský stát.

[5] Desatero neznevažuji. Pro podrobné rozvinutí (nejen) tohoto teologického konceptu tento článek neslouží.